# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3230/15 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 3230/15 - ECLI: ECLI:CZ:US:2016:4.US.3230.15.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 30. 8. 2016 - Datum zveřejnění: 14. 9. 2016 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně - Klíčová slova: půjčka, pohledávka, dokazování - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 132 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 4. 2014, č. j. 17 C 345/2013-159, uložil stěžovatelce zaplatit Romanu Matějovi jako žalobci 652 072,50 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobcem a synem stěžovatelky, neboť pohledávka ze smlouvy byla zajištěna jejím ručením. Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. 69 Co 357/2014-215, rozsudek okresního soudu změnil co do příslušenství pohledávky; v průběhu řízení usnesením ze dne 13. 11. 2014 zrušil rozsudek okresního soudu a řízení zastavil co do jistiny, neboť byla stěžovatelkou uhrazena a žaloba byla v této části vzata zpět. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 8. 2015, č. j. 33 Cdo 3125/2015-244, odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu. Proti usnesení dovolacího a rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností doručenou dne 2. 11. 2015 a navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že obecné soudy odpovídajícím způsobem nevyhodnotily provedené důkazy a zejména nevyhověly veškerým důkazním návrhům stěžovatelky; Nejvyšší soud mimoto pochybil, pokud její dovolání odmítl z formálních důvodů. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Jeho úkolem je výhradně posuzovat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení v projednávané věci neshledal. Při projednání ústavní stížnosti je určující, že stěžovatelka v průběhu odvolacího řízení splatila vlastní pohledávku (jistinu), jak jí bylo uloženo nalézacím soudem; žaloba byla v této části následně žalobcem vzata zpět a řízení zastaveno. Jinými slovy odvolací i dovolací soud byly povolány zabývat se přezkumem věci výhradně ve vztahu k rozhodnutí o příslušenství pohledávky, neboť co do jistiny předmět řízení odpadl; ve stejném rozsahu je při posouzení věci limitován rovněž Ústavní soud. Obecné soudy se s nárokem žalobce na příslušenství pohledávky vypořádaly ústavně konformním způsobem. Vyšly ze znění smlouvy o půjčce a relevantního časového rámce, z něhož dovodily období, za která se syn nacházel v prodlení s dílčími částkami dluhu zajištěného ručením stěžovatelky. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti dokazování, na kterém nalézací soud založil skutková zjištění týkající se uzavření a platnosti vlastní smlouvy o půjčce, pak v této části nezbývá, než znovu podotknout, že po splacení dluhu v souladu s rozhodnutím nalézacího soudu byla žaloba v této části vzata zpět a řízení zastaveno; námitky směřující do této části řízení proto nemohou být předmětem řízení před Ústavním soudem, tak jako tomu bylo již před soudem odvolacím a dovolacím. Lze nicméně konstatovat, že i ve vztahu k příslušenství pohledávky obecné soudy vyšly z dokazování provedeného ve vztahu k vlastní smlouvě, včetně otázky rozsahu dokazování a (nalézacím soudem odůvodněným) zamítnutím dalších důkazních návrhů stěžovatelky. Dovolací soud pak v souladu s ústavními požadavky na svoji rozhodovací činnost odůvodnil, proč dovolání odmítl, neboť stěžovatelka primárně usilovala o přehodnocení skutkového stavu. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3230/15-1)