# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 321/17 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 321/17 - ECLI: ECLI:CZ:US:2017:4.US.321.17.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 7. 3. 2017 - Datum zveřejnění: 20. 3. 2017 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení) - Klíčová slova: trestní stíhání/zahájení, důkaz/volné hodnocení, odůvodnění - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2; 141/1961 Sb., § 160 odst.1, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 134 odst.2 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, kterým bylo zrušeno usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele a zároveň bylo opětovně rozhodnuto o zahájení jeho trestního stíhání pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka v Jihlavě, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel namítá, že napadená usnesení státních zástupců vykazují zásadní vadu, neboť v nich zcela absentuje specifikace subjektivní stránky obou trestných činů, pro které bylo zahájeno trestní stíhání. Podle stěžovatele v nich není ani naznačen jakýkoli úmysl stěžovatele ke spáchání těchto trestných činů. Další závažnou vadu pak stěžovatel spatřuje v tom, jakým způsobem byla konstruována údajná výše škody, kterou měl stíhaným skutkem způsobit. Státní zástupce podle stěžovatele totiž nerespektoval ustanovení § 137 trestního zákoníku, které stanoví pravidlo pro určování výše škody, a namísto toho nepřípustně vycházel z rozdílu mezi kupní cenou pozemku (jehož prodej je předmětem trestního stíhání) a jeho hypotetickou hodnotou za předpokladu, že by byl rozparcelován na stavební pozemky. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud nejprve připomíná, že možnosti jeho ingerence do přípravného řízení jsou striktně omezeny jen na případy vybočení z hranic podústavního práva, jež mají povahu extrémní. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/02). Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smysl ve vztahu k obviněnému spočívá v oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1465/13 či III. ÚS 693/06). Není jeho účelem vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání tvoří předmět celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 539/98). Ústavní soud nemůže akceptovat názor stěžovatele, že v napadených rozhodnutích zcela absentuje specifikace jeho úmyslného zavinění ve vztahu ke stíhaným trestným činům. Z okolností popsaných již v usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě lze jasně dovodit, že stěžovatel věděl o nesouhlasu zastupitelstva obce s uzavřením smlouvy o prodeji pozemku v té podobě, v jaké ji jako starosta obce nakonec uzavřel. Napadené usnesení o zahájení trestního stíhání také přesně popisuje, že stěžovatel tuto smlouvu uzavřel bez ujednání, podle kterého by daň z nabytí nemovitých věcí byl povinen hradit kupující, jak to požadovalo zastupitelstvo obce. Z toho pak vyplývá, že úmysl stěžovatele lze dovodit také ke způsobení škody, což je předpokladem naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 trestního zákoníku. Pokud jde o výši škody, resp. o způsob jejího určení, jde o jednu z otázek, které musí být náležitě objasněny v dalším průběhu trestního řízení. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že k zahájení trestního stíhání se podle § 160 odst. 1 trestního řádu nevyžaduje spolehlivé a úplné prokázání skutkového stavu, ale postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti, že trestný čin byl spáchán a že jej spáchala určitá osoba. Orgány činné v trestním řízení při stanovení výše způsobené škody vycházely ze znaleckého posudku, nicméně trestní stíhání se nachází teprve ve své počáteční fázi a stěžovatel své námitky, mj. právě i ve vztahu ke způsobu určení výše způsobené škody, může uplatňovat v rámci obhajoby v dalším průběhu trestního řízení. Ústavní soud závěrem konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna, přičemž státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka v Jihlavě se v podstatných bodech vypořádala i s argumentací předkládanou stěžovatelem. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-321/17-1)