# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3190/13 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 3190/13 - ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.3190.13.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 29. 10. 2013 - Datum zveřejnění: 11. 11. 2013 - Klíčová slova: stížnost, opravný prostředek - řádný - Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 141 ## Výrok Návrh se odmítá. ## Odůvodnění Návrhem podaným dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se navrhovatel domáhal zrušení shora uvedených usnesení, jimiž mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 6 odstavcích 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhovatel ve svém podání uvedl, že usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru korupce, bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, a to usnesením č.j. OKFK-1343-1/TČ-2013-251002 ze dne 3. dubna 2013. Toto rozhodnutí bylo ke stížnosti navrhovatele zrušeno usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 9. července 2013, č.j. 1 ZT 178/2013-14, pro formální pochybení. Následně bylo vydáno nové rozhodnutí téhož policejního orgánu ze dne 8. srpna 2013, č.j. OKFK-1343-1/TČ-2013-251002. S ohledem na jednoznačný pokyn státního zástupce v odůvodnění zrušovacího usnesení, byla následná stížnost navrhovatele předložena k rozhodnutí Městskému státnímu zastupitelství v Praze. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze napadeným usnesením stížnost zamítnul jako nedůvodnou. Navrhovatel je i nadále přesvědčen, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno a je vedeno způsobem, který zákon nestanoví. Usnesení policejního orgánu se opírá o zcela nepřezkoumatelný znalecký posudek, který je klíčový pro stanovení existence a výše škody, a tedy pro posouzení důvodnosti trestního stíhání. Rovněž usnesení policejního orgánu je nepřezkoumatelné. K tomu navrhovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 36/98. Navrhovatel ke svému podání přiložil toliko napadené usnesení Městského státního zastupitelství v Praze, z nějž však plyne, že státní zastupitelství přezkoumávalo stížnost proti jinému než v návrhu napadenému usnesení, a sice proti usnesení č.j. OKFK-1343-61/TČ-2013-251002, přičemž v daném případě se mohlo jednat pouze o písařskou chybu. Nicméně poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem podání a s napadeným rozhodnutím Městského státního zastupitelství v Praze, dospěl k závěru, že návrh je nepřípustný. Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu III. ÚS 62/95, N 78 SbNU 4/243) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Podle § 75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu (čl. 87 odstavec 1 písmeno d) Ústavy ČR), to tedy znamená, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech, tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odstavec 1 ve spojení s § 72 odstavci 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odstavce 2 zákona o Ústavním soudu. Přípustné opravné prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího soudního (trestního) řízení, které samou svou existencí zaručuje, až do vydání meritorního rozhodnutí, průběžnou kontrolu danou trestním řádem, v němž účastníku přísluší celá řada konkrétních nástrojů, včetně (případného) následného řízení v rámci obecného soudnictví. Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy ČR, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Podle ustanovení § 160 odstavce 1 trestního řádu, je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává, dle § 174 a násl. trestního řádu, dozor příslušný státní zástupce, který je povinen, dle § 172 odstavce 1 trestního řádu zastavit trestního stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Navrhovateli, právně zastoupenému, pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně jeho zájmů. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že odkaz na judikát Ústavního soudu je v projednávané věci nepřípadný. Podle ustanovení § 43 odstavce 1 písmeno e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávaném případě tato situace nastala, a proto Ústavní soud návrh odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3190/13-1)