# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3166/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 3166/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:4.US.3166.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 3. 9. 2012
- Datum zveřejnění: 17. 9. 2012
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: náklady řízení, advokát/odměna
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.2; 99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 137

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 8. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud").

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem č. j. 182 EC 572/2010-34 ze dne 23. 5. 2012 vyhověl žalobě stěžovatelky, právní nástupkyně Dopravního podniku, a. s., proti A. P. o zaplacení částky 1.008,- Kč s příslušenstvím, představující nezaplacené jízdné a přirážku k němu, a zavázal žalovaného uhradit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 2.230,- Kč. Pokud šlo o náklady právního zastoupení, okresní soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011, dle nějž určil výši odměny za zastupování advokátem jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny; kromě toho okresní soud stěžovatelce přiznal náhradu hotových výdajů ve výši 600,- Kč a náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 300,- Kč, což v souhrnu včetně DPH činilo již zmíněných 2.229,60 Kč. Okresní soud uvedl, že citovaný nález na projednávanou věc aplikoval z důvodu, že se jednalo o řízení, v němž nebylo s ohledem na výši požadovaného plnění přípustné odvolání, dále že šlo o tzv. formulářovou žalobu, že předmětem řízení byla pohledávka ze smluvního vztahu, kde byl jednou ze stran spotřebitel, a že u předmětné smlouvy byl spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si ji s jiným obsahem.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že postup okresního soudu vedoucí k negaci jejího práva na náhradu nákladů právního zastoupení dle § 142 odst. 1 a § 137 občanského soudního řádu, byl svévolný a zjevně nespravedlivý a překračoval meze předvídatelného rozhodování; stěžovatelka měla ve věci plný úspěch, proto legitimně očekávala, že jí bude přiznána plná náhrada nákladů řízení v souladu s právními předpisy. Stěžovatelka konstatovala, že pokud se řízení dostane do stadia, kdy je třeba vyhovět kvalifikované výzvě soudu nebo se v dané věci koná jednání, nelze již hovořit o tzv. formulářové žalobě. Právo na právní zastoupení je základním procesním oprávněním účastníka řízení, které je zakotveno jak v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tak v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv, který judikatura Evropského soudu pro lidská práva vztahuje i na občanskoprávní spory. Úspěšný účastník řízení by tedy měl mít právo na náhradu nákladů, které na právní zastoupení vynaložil, a to již od počátku řízení, bez ohledu na jeho složitost, neboť v době zahájení řízení pochopitelně nelze jeho konkrétní průběh předvídat. Stěžovatelka podotkla, že vymáhají-li pohledávky přímo dopravní podniky, je jim právo na náhradu nákladů právního zastoupení běžně v plné výši přiznáváno, a to aniž by obecné soudy zkoumaly, zda v mezidobí nedošlo k postoupení těchto pohledávek. Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že jí nelze upírat právo usilovat o návratnost investice, kterou zakoupením předmětných pohledávek učinila, a že by soudy neměly podporovat stav, kdy je u bagatelních záležitostí trpěno porušování práva bez citelnějších následků pro osoby, které se takového protiprávního jednání dopouštějí. Okresní soud v nyní projednávané věci dle názoru stěžovatelky nepřípustně zohlednil, že na jedné straně stojí právnická osoba jakožto ekonomicky silnější subjekt, a na straně druhé osoba fyzická. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1236/07, I. ÚS 257/05, I. ÚS 191/06, stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 201/2008 a na vyhlášku č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. K nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 stěžovatelka uvedla, že v nyní projednávané věci neshledává žádný důvod pro vyloučení aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Citovaný předpis není protiústavní, neboť by jej jinak jistě někdo u Ústavního soudu úspěšně napadl; rovněž postup zákonodárce při novelizaci svědčí o tom, že tento nemínil dosavadní rozhodování soudů dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. nijak zpochybnit. Stěžovatelka taktéž považovala za potřebné poukázat na nedostatečnou právní úpravu v oblasti opravných prostředků, jíž se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11, přičemž skutečnost, že proti výroku o nákladech řízení v tzv. bagatelních věcech není možné podat odvolání, označila za porušení principů spravedlivého procesu. Stěžovatelka tedy měla za to, že vydáním napadeného rozhodnutí bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky a právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem výrok o nákladech řízení rozsudku okresního soudu č. j. 182 EC 572/2010-34 ze dne 23. 5. 2012 zrušil.

II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.

Čtvrtý senát Ústavního soudu se již v minulosti po skutkové i právní stránce téměř totožnou argumentací stěžovatelky zabýval, a to např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2741/12 ze dne 23. 7. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž shledal, že závěr okresního soudu vedoucí k přiznání nákladů řízení toliko ve výši 2.230,- Kč je z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný. Od tohoto hodnocení neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci; okresní soud postupoval plně v intencích nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) a nelze mu tedy v tomto ohledu nic vytknout.

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3166/12-1)