# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3151/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 3151/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:4.US.3151.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 30. 11. 2010
- Datum zveřejnění: 14. 12. 2010
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: skutek/totožnost, trestní stíhání/nepřípustnost, dovolání/důvody
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 265b odst.1 písm.e, § 160

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností, stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci. Tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv plynoucích z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

To spatřuje jednak v tom, že byl dle svého přesvědčení nezákonně stíhán v rozporu s § 2 odst. 1 tr. řádu, pročež bylo jeho trestní stíhání od počátku nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Ve vztahu k trestným činům dle § 255 a § 127 tr. zák. (ve znění rozhodném pro posouzení věci), pro jejichž spáchání byl odsouzen, potom mělo dojít k tomu, že ve sdělení obvinění, podané obžalobě a výroku rozhodnutí soudu nebyla zachována totožnost skutku ani ohledně jednání ani stran následku. Konečně v převážné části návrhu stěžovatel rozporoval především jednotlivé dílčí body připínající se k právnímu posouzení, tak jako již předtím v podaném dovolání. Pro uvedené se domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].

S námitkami v ústavní stížnosti vznesenými se velmi precizním způsobem a nad rámec dosahu dovolacích důvodů obsažených v § 256b odst. 1 písm. e), g) tr. řádu vypořádal již Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu]. Formuluje-li stěžovatel svou oponenturu vůči jeho rozhodovacím důvodům do obecně vymezené výtky, že "dovolací soud právo na spravedlivý proces porušil vadným odmítnutím dovolání", postačí při takto koncipované kritice na obsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu jako ústavně souladný výraz kautely nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) odkázat. Při shodném náhledu Ústavního soudu jeví se nadbytečným vyložené argumentační úvahy nesoucí se k vyvození verdiktu soudu znovu toliko z formálních důvodů opakovat.

Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3151/10-1)