# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 315/03

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 315/03
- ECLI: ECLI:CZ:US:2003:4.US.315.03
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 8. 7. 2003
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
- Klíčová slova: smlouva, důkaz/volné hodnocení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 11; 40/1964 Sb., § 151 odst.3; 99/1963 Sb., § 132

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 6. 2003, se C. L., s. r. o. (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2003, čj. 13 Cmo 346/2002-34, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2002, čj. 54 Cm 191/2001-20, jímž byla zamítnuta její žaloba o určení práva na oddělené uspokojení pohledávky v konkursním řízení.

Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv, stejně jako s její právní argumentací, a uvedl důvody. Namítl nepřípustnost ústavní stížnosti pro nevyčerpání dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 54 Cm 191/2001,
z něhož zjistil, že dne 9. 6. 2003 bylo tomuto soudu doručeno dovolání stěžovatelky proti ústavní stížností napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze. K této skutečnosti, tedy situaci, kdy souběžně s ústavní stížností bylo podáno dovolání, plénum Ústavního soudu, s ohledem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a č. 47273/99, přijalo závěr, který byl publikován jako sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., dle něhož v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti je třeba na tuto hledět jako na nepřípustnou, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí
o opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. Uvedený postup Ústavního soudu se však nevztahuje na obnovu řízení.

Na základě výše uvedených skutečností proto soudce zpravodaj dospěl k názoru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona. Proto ji podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-315/03-03)