# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3105/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 3105/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:4.US.3105.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 22. 11. 2010
- Datum zveřejnění: 10. 12. 2010
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: žaloba/na plnění, smlouva, interpretace
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 724

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 1. 11. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných usnesení obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal na vedlejším účastníkovi zaplacení částky 27.200,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že je vlastníkem garáže, kterou v období od 1. 9. 2001 do 30. 6. 2004 užíval pan T. H., který však za její užívání stěžovateli nic neplatil. Stěžovatel proto uzavřel s vedlejším účastníkem J. P. příkazní smlouvu, jíž jej zmocnil k vymáhání výše uvedené pohledávky. Stěžovatel neví, zda T. H. dlužný nájem J. P. zaplatil, a proto se na něm v řízení domáhal bezdůvodného obohacení či náhrady škody. Okresní soud žalobu stěžovatele zamítl a krajský soud toto rozhodnutí potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy nerespektovaly smluvní volnost účastníků smlouvy a přiklonily se k formálnímu výkladu jednoduchého práva, který hraničí až se svévolí a libovůlí. Obecné soudy se neseznámily pozorně s obsahem příkazní smlouvy a dospěly k nesprávným právním závěrům.

III.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí orgánů státní moci a dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů ani orgánů činných v trestním řízení a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti těchto orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

K namítanému porušení spravedlivého procesu Ústavní soud opakovaně konstatuje, že se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273).

Ústavní soud dále konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně právně akceptovat. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Obecné soudy se v rámci odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly jak otázkou bezdůvodného obohacení vedlejšího účastníka, tak i otázkou náhrady škody. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů stran výkladu jednoduchého práva.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3105/10-1)