# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3087/14 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 3087/14 - ECLI: ECLI:CZ:US:2014:4.US.3087.14.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 26. 9. 2014 - Datum zveřejnění: 9. 10. 2014 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručenou Ústavnímu soudu dne 19. září 2014, se stěžovatel, s odkazem zásah do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a odst. 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Dříve, než se Ústavní soud začne zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumá, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel posuzovaným podáním nerespektoval ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jenž ukládá fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem. Ústavním soudem bylo zjištěno, že stěžovatel inicioval v minulosti desítky ústavních stížností, přičemž v průběhu řízení o mnoha z nich byl Ústavním soudem opakovaně, řádně a podrobně poučen o zákonných náležitostech ústavní stížnosti s důrazem na povinné zastoupení advokátem. Ve věcech sp. zn. IV. ÚS 2576/14, sp. zn. II. ÚS 2577/14 a sp. zn. I. ÚS 2571/14 pak stěžovatel výzvy k odstranění vad jeho podání obsahujících poučení o nezbytnosti zastoupení advokátem převzal v době tří týdnů bezprostředně předcházejících podání projednávané ústavní stížnosti (a to přesně ve dnech 1., 4. a 12. září 2014). Stěžovateli je tak jistě z předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatele, aby podal ústavní stížnost splňující předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Zákonná lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli. Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby Ústavní soud i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu, je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Soudkyně zpravodajka proto v posuzované věci, na základě popsané situace, shledala důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podaný návrh odmítla. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3087/14-1)