# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3056/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 3056/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2008:4.US.3056.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 21. 1. 2008
- Datum zveřejnění: 13. 2. 2008
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: náklady řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 146 odst.2, § 150

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku o nákladech řízení. Zatímco nalézací soud rozhodl podle ust. § 146 odst. 2, věta druhá, o.s.ř., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, odvolací soud změnil výrok tak, že "žalovanému (stěžovatel) se vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává". Rozhodnutí odvolacího soudu bylo opřeno o ust. § 150 o.s.ř.

Stěžovatel se neztotožňuje s argumentací odvolacího soudu, o kterou je opřena aplikace ust. § 150 o.s.ř. Má za to, že odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu v dané věci není dostačující, neboť problematika dosud není v rozhodovací praxi soudů řešena jednotně. Obecně řečeno se ovšem nejedná o označení závažného pochybení ze strany odvolacího soudu, pochybení takového rázu, že by mohlo vyvolat zásah do sféry základních práv a svobod stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze uplatňuje své vlastní posouzení opodstatněnosti aplikace daného ustanovení o.s.ř.

Nejprve je třeba zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93).

K problematice použití ust. § 150 o.s.ř. potom Ústavní soud ve své judikatuře uvádí následující. Pouze rozhodnutí založená na naprosto extrémním vybočení z principů spravedlnosti jsou v oblasti rozhodování o nákladech řízení s to způsobit zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Pokud obecný soud aplikoval ustanovení § 150 o.s.ř. a své rozhodnutí řádným způsobem odůvodnil, nepřísluší Ústavnímu soudu přezkoumávat hodnocení provedené obecným soudem v rámci jeho rozhodnutí o nákladech řízení a nelze než konstatovat, že nejde o porušení ustanovení Listiny základních práv a svobod tam, kde obecné soudy své rozhodnutí zakládají na příslušném ustanovení zákona a při aplikaci tohoto ustanovení ze zákona vycházejí (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp.zn. III.ÚS 187/99).

Vzhledem k tomu, že stěžovatel kromě uplatnění vlastního hodnocení možnosti aplikace ust. § 150 o.s.ř. neuvedl v ústavní stížnosti nic, co by signalizovalo porušení jeho základních práv a svobod, a odvolací soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnil, takže jej nelze označit za projev libovůle, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v souladu s ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nutno odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3056/07-1)