# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3039/13 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 3039/13 - ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.3039.13.2 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 10. 12. 2013 - Datum zveřejnění: 9. 1. 2014 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; právo na azyl; základní práva a svobody/zákaz mučení a ponižujícího zacházení nebo trestání - Klíčová slova: odůvodnění, azyl - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 43, čl. 7 odst.2; 209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 3; 150/2002 Sb., § 104a; 325/1999 Sb., § 14, § 14a odst.2 písm.b, § 10a odst.2 písm.e, § 25 odst.2 písm.i ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta jeho kasační stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2013 č. j. 49 Az 28/2012-49 s tím, že svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu § 104a s. ř. s. Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byla zamítnuta správní žaloba stěžovatele směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 17. 9. 2012 č. j. OAM-197/LE-BE02-ZA14-2012, který o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany rozhodl tak, že ji podle § 10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu") označil jako nepřípustnou a řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil. Stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí a tvrdí, že svá meritorní rozhodnutí odůvodnily čistě formalisticky, když v rámci zvoleného formálně-procesního postupu v potřebném rozsahu meritorně nehodnotily a nepřezkoumávaly rozhodnutí Ministerstva vnitra. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho kasační stížnost měla být posouzena jako přijatelná, neboť jde o případ, kdy rozhodnutí krajského soudu znamená zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Namítá, že krajský soud při posuzování předmětné správní žaloby fakticky vycházel pouze z vyjádření stěžovatele a ze skutečnosti, že v předchozím řízení dostatečně neupozornil i na politické aspekty jeho kauzy. Pokud by příslušný správní orgán zjistil řádně stav věci a opatřil si dostatečné podklady pro své rozhodnutí, jež potvrzují tvrzení stěžovatele, pak by musel rozhodnout v souladu s § 14a zákona o azylu o udělení doplňkové ochrany, neboť existují důvodné obavy, že pokud stěžovatel bude vrácen do Číny, tak mu hrozí ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu nelidské a ponižující zacházení spočívající konkrétně v provedení nedobrovolné sterilizace. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel požádal o azyl v České republice z důvodu, že mu v Číně hrozí sterilizace, protože porušil politiku jednoho dítěte, poprvé v roce 2006. Ministerstvo vnitra tehdy jeho žádost zamítlo a neshledalo ani důvody pro udělení humanitárního azylu podle § 14 či doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Krajský soud v Praze žalobu v dané věci zamítl a kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí pak odmítl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 4. března 2008 č. j. 4 Azs 91/2007-48 s odůvodněním, že nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a s. ř. s.), neboť žalobcem uváděné právní otázky již řeší předchozí judikatura. Podstatou sporu v řízení ohledně nové žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany tedy bylo posouzení, zda správní orgán byl oprávněn zastavit řízení namísto toho, aby je vedl a vydal ve věci meritorní rozhodnutí. Podle ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu bylo z tohoto hlediska rozhodující zjištění, zda v nynějším řízení stěžovatel předložil nové relevantní skutečnosti, které by nebyly bez jeho zavinění předmětem zkoumání správního orgánu v předchozím pravomocně ukončeném řízení. Ústavní soud ověřil, že v tomto smyslu se správní orgán i krajský soud a Nejvyšší správní soud podáním stěžovatele řádně zabývaly a jeho námitky, v podstatě shodné jako v ústavní stížnosti, důkladně přezkoumaly. Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozhodnutí mj. provedl rozbor podmínek, za kterých lze považovat kasační stížnost za přijatelnou z důvodu přesahu vlastních zájmů stěžovatele a podrobně a srozumitelně objasnil, z jakých důvodů kasační stížnost podmínky přijatelnosti podle ustanoven § 104a s. ř. s. nesplňuje. Zejména poukázal na svou judikaturu týkající se opakovaných žádostí o azyl (č. j. 9 Azs 5/2009-65), z níž vyplývá, že je povinností žadatele, aby nové skutečnosti či zjištění správnímu orgánu v nové žádosti uvedl (č. j. 4 Azs 21/2003-55, 4 Azs 23/2009-64), a judikaturu vztahující se k uplatnění nových skutečností až v řízení před krajským soudem (č. j. 8 Azs 27/2012-65), podle níž je mj. nutné, aby žadatel uvedl skutečnosti, které nastaly až po právní moci rozhodnutí správního orgánu a tyto skutečnosti nebyly bez vlastního zavinění žadatele předmětem zkoumání správního orgánu. Ve smyslu této judikatury nelze podle Nejvyššího správního soudu za "novou skutečnost", považovat stěžovatelem tvrzenou účast na studentských nepokojích v Pekingu v roce 1989, uplatněnou až v žalobě ke krajskému soudu, kterou podle jeho názoru měl žalovaný (správní orgán) zjistit sám z úřední povinnosti. O novou skutečnost se nejedná, ani pokud jde o tvrzení o hrozbě nedobrovolné sterilizace jakožto nelidského a ponižujícího zacházení odůvodňujícího udělení doplňkové ochrany, neboť hrozba sterilizace byla předmětem posouzení již v předchozím azylovém řízení; jde tak pouze o snahu stěžovatele, aby byla tato skutečnost nově právně posouzena ve světle ustanovení § 14a zákona o azylu, které však platilo již v době podání jeho původní žádosti. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Argumentace stěžovatele v podstatě opakuje to, co bylo předestřeno krajskému soudu v žalobě a Nejvyššímu správnímu soudu v kasační stížnosti. Stěžovatel přitom nerozlišuje zvláštnosti řízení o opakované žádosti o udělení azylu a řízení o přijatelnosti kasační stížnosti podle § 104a s. ř. s. před Nejvyšším správním soudem. Shora přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Nejvyšší správní soud se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele z hlediska postupu v předcházejícím správním a soudním řízení ohledně aplikace zákona o azylu, stejně jako s tím, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje stěžovatelovy osobní zájmy. Své rozhodnutí patřičně odůvodnil a uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry Nejvyššího správního soudu ohledně přijatelnosti kasační stížnosti. Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných práv. Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí soudů z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý a řádný proces. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3039/13-2)