# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 303/10 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 303/10 - ECLI: ECLI:CZ:US:2012:4.US.303.10.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 19. 4. 2012 - Datum zveřejnění: 3. 5. 2012 - Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně - Klíčová slova: stavba, restituce - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1; 229/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.c ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 1. 2. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje po odstranění vad podání veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, jímž bylo zamítnuto dovolání směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2009 sp. zn. 24 Co 299/2008), jímž byly změněny výroky rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. 28 C 25/2005 ve věci samé. Městský soud v Praze ve svém měnícím rozsudku dospěl mimo jiné k závěru, že stěžovatel není vlastníkem pozemků p. č. 1651/4, 1651/7, 1651/8 v k. ú. Podolí. S tímto závěrem se následně ztotožnil i Nejvyšší soud, což se projevilo v zamítnutém dovolání. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud vyšel nesprávně z teze, podle níž jsou jemu v rámci restitučního řízení nevydané pozemky, zastavěny a z toho důvodu je nelze vydat. Stěžovatel oproti tomu namítá, že stavba družstevních garáží je tzv. černou stavbou, která vznikla bez stavebního povolení a nebyla řádně kolaudována. Navíc, daná stavba garáží je tzv. jednoduchou stavbou, která je v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "restituční zákon"), explicitně uvedena jako výjimka z překážek zastavěnosti. Neexistenci vydávací překážky není možno substituovat odkazem na užitkové souvislosti s ostatními stavbami, protože takový postup nemá oporu v zákoně a je v rozporu s ústavními principy. V souvislosti s předmětnou ústavní stížností pak stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 754/01, podle něhož je hlavním cílem majetkových restitucí skutečné vydání majetku oprávněným osobám s tím, že teprve pokud je bez všech pochybností naplněn některý z předpokladů stanovených restitučním zákonem v ustanovení § 11 odst. 1 restitučního zákona, pozemek se nevydá. III. Ústavní soud si vyžádal související spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 28 C 25/2005, přezkoumal napadený rozsudek Nejvyššího soudu a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Podstatou ústavní stížnosti je namítané chybné posouzení otázky zastavěnosti sporných pozemků p. č. 1651/4, 1651/7 a 1651/8 v k. ú. Podolí. Již z odůvodnění, ústavní stížností nenapadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že tento se zabýval samotným pojmem zastavěnosti a provedl jeho výklad, a to s ohledem na stávající judikaturu. Současně učinil předmětem svých úvah i námitku stěžovatele o povaze družstevních garáží, které se nachází na sporném pozemku a které jsou dle mínění černou stavbou. Krajský soud zde na základě rozhodnutí Odboru výstavby ONV Praha 4 ze dne 24. 10. 1961 č. j. 23977/61-4-výst. Dk/Hub dospěl k odlišnému právnímu závěru než soud prvního stupně, a to, že se nejedná o černou stavbu. V souladu s ustálenou judikaturou není věcí Ústavního soudu přehodnocovat závěry obecných soudů stran dokazování, a to ani v těch případech, kdy by se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). To se však dle náhledu Ústavního soudu v předmětné věci nestalo. Dle náhledu Ústavního soudu nedošlo ze strany Nejvyššího soudu k takovému pochybení, jež by bylo lze považovat za zásah do základních práv a svobod stěžovatele a proto ústavní stížnost odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-303/10-1)