# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2991/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 2991/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:4.US.2991.11.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 8. 11. 2011
- Datum zveřejnění: 16. 11. 2011
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
- Klíčová slova: dovolání/přípustnost
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 237 odst.2 písm.a

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. října 2011, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále, že byl porušen čl. 4 odst. 4 Listiny.

Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení 200 000,- Kč po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. září 2008 č. j. 27 C 104/2008-26 uložil žalované zaplatit stěžovateli částku 150 000,- Kč s přísl. a zamítl žalobu do zbývající částky 50 000,- Kč. Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudkem ze dne 27. července 2009 č. j. 68 Co 606/2008-46 rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním žalované dotčené části tak, že zamítl žalobu do částky 24 000,- Kč s přísl., jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně v částce 24 000,- Kč a potvrzení zamítnutí žaloby do částky 50 000,- Kč, napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížnosti dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné [§ 237 odst. 2 písm. a), § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s výkladem ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. tak jak jej Nejvyšší soud provedl v napadeném rozhodnutí a namítal, že podle svého názoru brojil proti zamítnutí nároku u obecných soudů ve výši celkem 74 000,- Kč, přičemž dovolací soud hodnotil nároky odděleně, a to ve výši 24 000,- Kč a 50 000,- Kč. Dále stěžovatel nesouhlasil ani s tím, že dovolací soud odmítl věc bez věcného projednání a v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05.

Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Pokud stěžovatel napadá usnesení dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání pro nepřípustnost, pak v takovém případě je Ústavní soud pouze oprávněn se zabývat porušením tvrzených práv stěžovatele nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti).

V posuzované věci dovolání směřovalo proti rozsudku Městského soudu v Brně, jímž byl částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně v částce 24 000,- Kč a potvrzen co do zamítnutí žaloby do částky 50 000,- Kč. Nejvyšší soud dovodil, že přípustnost dovolání je nutno posoudit ve vztahu ke každému z výroků rozsudku odvolacího soudu, tj. ve vztahu k výroku měnícímu i potvrzujícímu, zvlášť, jak to plyne z ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť z hlediska přípustnosti dovolání podléhá každý z daných výroků jinému právnímu režimu.

Ústavní soud k tomu konstatuje, že dovolací soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání, které interpretoval způsobem, jež nevybočil z ústavních mezí a svůj postup též přiměřeným způsobem odůvodnil. Rozhodnutí Nejvyššího soudu odpovídá v předmětné věci i ustálené judikatuře tohoto soudu a neodchyluje ani od judikatury Ústavního soudu (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 1774/11 a II. ÚS 1611/09 in http://nalus.usoud.cz). Závěrům dovolacího soudu uvedeným v napadeném rozhodnutí nelze proto z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je vedena toliko polemikou se závěry dovolacího soudu, a pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které tento soud v řízení vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaném nálezu Ústavního soudu, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2991/11-1)