# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2936/09

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 2936/09
- ECLI: ECLI:CZ:US:2009:4.US.2936.09.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 24. 11. 2009
- Datum zveřejnění: 3. 12. 2009
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: žaloba/na plnění, dovolání/důvody, dokazování, důkaz/volné hodnocení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 132, § 125, § 237 odst.1 písm.c, § 241a odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod) v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení, v němž stěžovatel měl postavení žalovaného, jemuž soud I. stupně po provedení obsáhlého dokazování s podrobným zdůvodněním shora označeným rozsudkem stanovil povinnost zaplatit žalobci, z titulu mezi účastníky uzavřené smlouvy o dílo, částku 68.523,50 Kč s příslušenstvím a vzájemný návrh stěžovatele na zaplacení částky 72.800,- Kč žalobcem zamítl. Odvolací soud následně, rovněž s podrobným zdůvodněním, rozsudek soudu I. stupně v záhlaví označeným rozhodnutím jako věcně správný potvrdil. O dovolání podaném stěžovatelem proti rozsudku odvolacího soudu pak Nejvyšší soud shora označeným usnesením rozhodl tak, že je jako nepřípustné odmítl v podstatě s odůvodněním, že v daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., stěžovatel však argumentaci nesprávného právního posouzení věci založil výlučně na kritice správnosti a úplnosti skutkových zjištění, tento dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. však v případě dovolání, opírajícího se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použít nelze, neboť neslouží k řešení právních otázek.

Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel rozebírá průběh dosavadního řízení, obecným soudům vytýká neprovedení všech jím navržených důkazů a nesprávné zhodnocení provedeného dokazování, přičemž provádí vlastní hodnocení důkazů a dovolává se judikatury Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů, zákazu svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů a zjištěného skutkového stavu, nestranného řízení a rovného postavení účastníků a navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu, přitom připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.

Dovolací soud se samotným meritem věci nezabýval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí - na něž lze odkázat - pak dostatečně vysvětlil, že podmínky přípustnosti dovolání stěžovatele ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou dány. Stěžovatel sám otázku zásadního právního významu odpovídajícím způsobem nevymezil a nesprávné právní posouzení dovozoval pouze z vlastní verze skutkového stavu. Dovolací soud tak postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy, ostatně stěžovatel sám v poměru k rozhodnutí dovolacího soudu v ústavní stížnosti konkrétní výhrady ani nevznáší. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele samotným rozhodnutím dovolacího soudu Ústavní soud neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Pokud pak jde o rozhodnutí soudů I. a II. stupně, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, kdy dovolací soud prostor pro své uvážení zjevně neměl, v daném případě splněna není. Za uvedeného stavu bylo nutno podle ustanovení § 72 odst. 3 cit. zákona 60ti denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 12. 11. 2009 nebyla tato zákonná lhůta evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle § 43 odst. 1 písm. b) cit. zákona odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2936/09-1)