# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2934/09 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 2934/09 - ECLI: ECLI:CZ:US:2010:4.US.2934.09.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 14. 4. 2010 - Datum zveřejnění: 30. 4. 2010 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně - Klíčová slova: náklady řízení - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 142, § 150, § 157 odst.2 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení jejich práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhali zrušení napadených výroků. Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 17 C 86/96 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem č. j. 17 C 86/96-320 ze dne 3. listopadu 2004 doplněným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 17 C 86/96-320 ze dne 3. listopadu 2004 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žalobu M. D. (dále jen "žalobce"), kterou se domáhal na stěžovatelích zbudování blíže specifikovaného bytu a vydání klíčů od něho (výrok I.), uložil žalobci zaplatit stěžovatelům na náhradě nákladů řízení částku 67.575,- Kč (výrok II.) a nepřiznal České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 náhradu nákladů řízení ve výši 43,- Kč (výrok III.). K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen "soud") rozsudkem č. j. 22 Co 153,154/2009-388 ze dne 4. června 2009 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. potvrdil, ve výroku II. změnil tak, že se stěžovatelům náhrada nákladů řízení nepřiznává a nepřiznal stěžovatelům náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují nesouhlas s napadenými výroky. Mají především za to, že jsou vůči nim nespravedlivé, nepřiměřeně tvrdé a přesahují rozměry soudní libovůle. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud předně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností těchto soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek libovůle, nebo jejichž důsledkem by byl velmi podstatný rozpor s principy spravedlnosti. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ustanovení § 150 občanského soudního řádu. Aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze tehdy, zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjímečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení § 150 občanského soudního řádu obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem. Žádné z možných pochybení majících ústavněprávní význam Ústavní soud v projednávané věci neshledal a napadené výroky považuje za ústavně konformní. Soud své rozhodnutí řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil, přičemž z tohoto odůvodnění vyplývá, jakou úvahou byl veden a na základě jakých skutečností shledal důvody pro aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu. Ústavní soud v takovém postupu soudu nespatřuje prvky libovůle, extrémní rozpor s principy spravedlnosti, ani žádnou jinou okolnost mající za následek porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces nebo jejich jiného ústavně zaručeného práva či svobody. Podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2934/09-1)