# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2920/10 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 2920/10 - ECLI: ECLI:CZ:US:2010:4.US.2920.10.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 23. 11. 2010 - Datum zveřejnění: 10. 12. 2010 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /monopol soudu na rozhodování o vině a trestu - Klíčová slova: skutková podstata trestného činu, dokazování, vina - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 40 odst.1, čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění I. Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel, odsouzený k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let a dvou měsíců za trestný čin podvodu, shora označená rozhodnutí obecných soudů, v nichž spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně stěžovatel vytýkal obecným soudům, že byl porušen princip dvojinstančnosti trestního řízení, neboť Vrchní soud v Olomouci bez dalšího přejal závěry uvedené v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a konstatoval, že se s nimi ztotožňuje a přijímá je za vlastní. Nalézací i odvolací soud podle stěžovatele porušily zásadu hodnocení důkazů jednotlivě a v jejich vzájemných souvislostech, neboť důkazy byly pouze téměř doslovně reprodukovány a nikoliv dostatečně hodnoceny. Všechny obecné soudy se pak zcela vyhnuly hodnocení skutečností podstatných pro zařazení do věznice s ostrahou. Stěžovatel rovněž uvedl, že soudy jeho skutek zcela nesprávně posoudily a označily jej za trestný čin, i když se o trestný čin nejednalo. Povaha skutku byla spíše obchodněprávní či občanskoprávní, což lze doložit zejména tím, že se poškození domáhali svých nároků vůči stěžovateli primárně občanskoprávní cestou. V řízení před obecnými soudy byly dle stěžovatele rovněž porušeny zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. Podle stěžovatele totiž nebylo v řízení bezpečně prokázáno, že by nabíral obchodní závazky, ačkoliv musel vědět, že jim nebude moci dostát. II. Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy. III. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení či rozhodování o vině a o trestu, je tato činnost svěřena obecným soudům. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. a u., sv. 15, č. 98), až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva, např. v důsledku svévole anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ve vztahu k rozhodování soudů v trestním řízení je pak třeba zdůraznit, že jsou to především obecné soudy, které rozhodují o vině a trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny). Námitky stěžovatele pouze polemizují s hodnocením jednotlivých důkazů či skutkového stavu jako celku a výkladem podústavního práva, jakýkoliv ústavněprávní rozměr - s výjimkou obecných a téměř neodůvodněných proklamací o ústavní nepřípustnosti trestního postihu obchodního jednání či o porušení zásady in dubio pro reo - jim zcela chybí. Napadená rozhodnutí jsou dle názoru Ústavního soudu ústavně konformní; otázky stěžovatelovy viny i trestu byly obecnými soudy řešeny pečlivě a žádné ze stěžovatelem tvrzených pochybení jim nelze vytknout. Ústavní soud především nemůže přitakat námitce stěžovatele, podle níž byl v trestním řízení nepřípustně řešen soukromoprávní vztah. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 469/02 (Sb. n. u., sv. 33 str. 113) Ústavní soud vyslovil, že trestní právo je prostředkem ultima ratio a má být užíváno "tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je jejich užití zjevně neúčelné. Dle názoru Ústavního soudu je zcela nepřípustná praxe, kdy se standardní civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků řeší prostředky trestního práva. Tímto způsobem totiž potom dochází k znerovnoprávnění osob v jejich vzájemných vztazích a k neúctě orgánů veřejné moci k rovnosti občanů, tedy k porušení článku 1 Listiny a článku 1 Ústavy". To však neznamená, že by trestní postih některých případů porušení norem soukromého práva byl nepřípustný. Nelze si nepovšimnout, že značná část skutkových podstat obsažených v trestním zákoníku dopadá právě na případy extrémního porušení právních povinností v soukromoprávních vztazích. S ohledem na rozsah škody i počet osob poškozených stěžovatelovým jednáním nelze bezpochyby kriminalizaci tohoto jednání považovat za nepřiměřenou. Skutečnost, že se poškození domáhali svých nároků i v občanskoprávním řízení (na něž byli ostatně trestními soudy odkázáni), na tomto závěru nic nemění. Právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo porušeno v žádném z tvrzených (a ani jiných) aspektů. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, stěžovatel měl možnost obhajoby v plné šíři, rozhodnutí obecných soudů byla řádně odůvodněna, důkazy byly řádně vyhodnoceny a právní závěry v napadených rozhodnutích obsažené nebyly v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2920/10-1)