# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2850/14 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 2850/14 - ECLI: ECLI:CZ:US:2014:4.US.2850.14.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 22. 10. 2014 - Datum zveřejnění: 6. 11. 2014 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování - Klíčová slova: obnova řízení, dokazování, odůvodnění - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 278, § 283, § 134 odst.2 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Brně, jímž byl zamítnut její návrh na povolení obnovy řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2011. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení Městského soudu v Brně. Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá primárně to, že trestní soudy se v napadených rozhodnutích nevypořádaly s tím, že důkazy, které v řízení o obnově řízení navrhovala, jsou novem v daném řízení. Konkrétně pak trestním soudům vytýká, že nevyhověly návrhu využít novou Ramanovu metodu zkoumání daktyloskopických stop a provést vyšetřovací pokus na místě předmětných činů. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám. V dosavadní judikatuře Ústavního soudu bylo již mnohokrát řečeno, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů konkluzemi svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše pro řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro případ řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je na trestních soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12). V posuzované věci tak Ústavní soud zvažoval, zda rozhodnutí trestních soudů o tom, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§ 278 tr. řádu), nevykazovalo znaky libovůle, popř. nezaložilo porušení práv stěžovatelce zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž Ústavní soud mohl přistoupit ke kasačnímu zásahu. O takovou situaci však v tomto případě nešlo. Městský soud v Brně, který rozhodoval o návrhu na povolení obnovy řízení v prvním stupni, naprosto dostatečně a srozumitelně odůvodnil, proč provedené důkazy nejsou způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, jak to vyžaduje ustanovení § 278 tr. řádu, a proč nepovažoval za nezbytné provést další důkazy navrhované stěžovatelkou. Ve vztahu k Ramanově zobrazovací spektroskopii tento soud poukázal jednak na skutečnost, že jde pouze o metodu experimentální, a jednak na to, že návrh obhajoby nezohledňuje reálnou situaci ohledně daktyloskopické stopy ve spise; soud doplnil dokazování o znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví daktyloskopie, z něhož vyplynulo, že byly vyčerpány dostupné metody k sejmutí a zajištění otisků prstů. Rovněž neprovedení rekonstrukce jako nepotřebného důkazu soud přesvědčivě odůvodnil (viz s. 5 napadeného usnesení Městského soudu v Brně). Krajský soud v Brně jako soud stížnostní považoval odůvodnění soudu prvního stupně za dostatečné a logické. Ústavní soud se s tímto názorem ztotožňuje a nesdílí názor stěžovatelky, že existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a rozhodnutími trestních soudů. Trestní soudy podle přesvědčení Ústavního soudu v dané věci dostály své povinnosti náležitě odůvodnit svá rozhodnutí, vysvětlit úvahy vedoucí k závěrům, z nichž tato rozhodnutí vychází, a vypořádat se přitom s relevantními námitkami a argumentací stěžovatelky. Ústavní soud tedy nenalezl v postupu trestních soudů nic, co by porušilo ústavně zaručená práva stěžovatelky, a to včetně práva na spravedlivý (řádný) proces. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2850/14-1)