# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2783/16

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 2783/16
- ECLI: ECLI:CZ:US:2016:4.US.2783.16.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 1. 11. 2016
- Datum zveřejnění: 24. 11. 2016
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: věcná břemena, vydržení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 151o odst.3; 403/1990 Sb., § 11

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 23. 2. 2015, č. j. 5 C 4/2011-457, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali určení práva věcného břemene - služebnosti práva chůze a jízdy průjezdem sousedního domu, umístění přípojek, práva přístupu k nim a společného užívání přístavku na popelnice. V rozhodnutí soud konstatoval, že nebyly splněny zákonné podmínky vydržení, konkrétně atribut dobré víry, že stěžovatelům právo odpovídající věcnému břemeni náleží. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 23. 10. 2015, č. j. 15 Co 306/2015-508, potvrdil rozsudek okresního soudu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 5. 2016, č. j. 22 Cdo 933/2016-538, odmítl dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu.

Proti rozhodnutím se stěžovatelé brání ústavní stížností podanou dne 19. 8. 2016 a navrhují, aby je Ústavní soud zrušil. Namítají zásah do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod spočívající v tom, že jim bylo odepřeno právo odpovídající věcnému břemeni.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a stěžovatelé jsou v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupeni advokátem; rovněž není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů - jeho úkolem je výhradně přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich rozhodovací činnosti. Žádné pochybení tohoto druhu neshledal.

Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily ústavně konformním způsobem, zejména se důkladně vypořádaly s atributem dobré víry jako jednou ze základních podmínek vydržení práva. Pozornost věnovaly i historii případu: oba domy patřily původně jedné rodině, přičemž v roce 1921 došlo ke zřízení služebnosti, vázané nicméně nikoli na vlastnictví domu, nýbrž toliko ve prospěch konkrétních osob (příbuzných). Služebnost zanikla v důsledku převodu obou domů do vlastnictví státu v roce 1960; následně byly domy v roce 1991 vydány původním vlastníkům v rámci restitucí, aniž by ovšem došlo k obnovení věcného břemene - to výslovně vylučovalo i ustanovení § 11 poslední věty zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, v tehdy účinném znění. V roce 1997 pak byl prodán jeden z domů třetí osobě, aniž by však došlo ke smluvnímu (znovu) zřízení věcného břemene. V nyní projednávané věci pak obecné soudy dospěly k závěru, že práva odpovídající věcnému břemeni nelze stěžovatelům přiznat ani z titulu vydržení.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2783/16-1)