# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2771/17 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 2771/17 - ECLI: ECLI:CZ:US:2017:4.US.2771.17.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 17. 10. 2017 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2017 - Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/záruka dědění - Klíčová slova: vydědění, důkaz/volné hodnocení, odůvodnění - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1; 40/1964 Sb., § 469a; 99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o určení dědického práva, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ze spisového materiálu se podává, že žalobkyně Mgr. Pavlína Poletínová se domáhala určení, že je dědičkou ze zákona po zůstaviteli Zdeňku Kalinovi (otec žalobkyně), který zanechal listinu o jejím vydědění. Nalézací soud určil, že Mgr. Pavlína Poletínová je dědičkou ze zákona po uvedeném zůstaviteli. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl. Stěžovatelé nesouhlasí s právním závěrem soudů, že zůstavitel neměl důvody pro vydědění žalobkyně podle § 469a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Tvrdí, že dovolací soud v napadeném rozhodnutí rezignoval na jakékoli odůvodnění a pouze odkázal na judikaturu, jejíž výklad je ve vztahu k projednávané věci sporný. Soudu prvního stupně a soudu odvolacímu stěžovatelé vytýkají, že dospěly k nesprávným závěrům a k nesprávné interpretaci ustanovení občanského zákoníku o vydědění. V tomto smyslu především namítají, že při posouzení otázky, zda žalobkyně projevovala o zůstavitele opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla, soudy nepřihlédly ke všem příslušným skutečnostem, jakými jsou zejména dobré mravy, zvyklosti v rodině, možnosti zůstavitele a žalobkyně na zachování a udržování vztahu. Stěžovatelé mají za to, že pokud by soudy tyto skutečnosti na základě provedených důkazů řádně zhodnotily, musely by dojít k závěru, že v daném případě byl naplněn důvod vydědění. Podle stěžovatelů soudy všech stupňů rozhodly v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 295/10, týkajícím se respektu a zdrženlivosti při posuzování jednostranného právního úkonu, jakým je vydědění. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Stěžovatelé namítají především porušení práva na dědění a na spravedlivý proces. Jsou přesvědčeni, že soudy jim neposkytly řádnou ochranu, neboť dospěly k nesprávnému závěru, že žalobkyně je dědicem zůstavitele. Ústavní soud přesvědčení stěžovatelů nesdílí. Především nalézací soud se velmi podrobně zabýval okolnostmi, které jej vedly k závěru, že v případě žalobkyně - dcery zůstavitele vydědění § 469a občanského zákoníku nepřichází v úvahu. Přihlédl nejen k okolnostem na straně žalobkyně, ale i na straně zůstavitele. Ústavní soud neshledal na jeho závěrech nic, co by porušovalo ústavně zaručená práva stěžovatelů. Obdobné platí u napadeného rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, která jsou řádně a srozumitelně odůvodněna. Pokud stěžovatelé namítají, že soudy nerespektovaly relevantní judikaturu, Ústavní soud k tomu uvádí, že zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 295/10 na posuzovanou věc relevantně nedopadá. Nicméně předmětným důvodem vydědění se také zabýval: "...občanský zákoník výslovně nepožaduje posuzovat neprojevování trvalého zájmu o zůstavitele z hlediska dobrých mravů. Avšak neostrá formulace, kterou použil zákonodárce ("opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl"), vede též k závěru, že také v tomto případě bude konkrétní jednání potomka třeba posoudit nejen z hlediska obecného pojetí dobrých mravů ve společnosti, ale zohlednit také velikost, zvyklosti, sociální postavení, náboženské založení rodiny zůstavitele, zájem zůstavitele na udržování rodinných vztahů s potomkem apod." Z uvedeného vyplývá, že je kladen důraz i na jednání zůstavitele při posuzování důvodů vydědění a individuální rozměr konkrétního případu. Tomuto postupu soudy dostály. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se zabývaly právě vzájemným vztahem žalobkyně a zůstavitele, který byl pro posouzení důvodů vydědění zásadní. K tomu soudy provedly v dostatečném rozsahu dokazování a řádně odůvodnily závěry z něho vzešlé. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2771/17-1)