# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2730/16 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 2730/16 - ECLI: ECLI:CZ:US:2017:4.US.2730.16.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 12. 1. 2017 - Datum zveřejnění: 2. 2. 2017 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně - Klíčová slova: správní rozhodnutí, správní soudnictví, odůvodnění, kasační stížnost - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 111/1998 Sb., § 68 odst.1 písm.g; 150/2002 Sb., § 54 odst.2 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění I. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a jím předcházejícího rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 33 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 4. června 2015 č. j. 10 A 122/2013-154, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí vedlejší účastnice ze dne 31. července 2013 č. j. 01/0396/13, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí děkana Teologické fakulty Jihočeské univerzity České Budějovice ze dne 7. prosince 2009 č. j. 04/1359/09 o ukončení studia stěžovatele. II. Stěžovatel nesouhlasí se zamítavým rozsudkem Nejvyššího správního soudu, neboť je přesvědčen, že předchozí řízení bylo zatíženo procesními vadami, rozsudek krajského soudu i Nejvyššího správního soudu je dle názoru stěžovatele nezákonný pro nesprávné posouzení právní otázky, má procesní vady a je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a pro nesrozumitelnost. Dle názoru stěžovatele se totiž krajský soud nevypořádal s právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v předchozím zrušujícím rozsudku ze dne 7. listopadu 2014 č. j. 5 As 64/2014-41, a nevypořádal se se všemi vznesenými námitkami. Stěžovatel považuje rozsudek Nejvyššího správního soudu za vnitřně rozporný, zmatečný a nepřezkoumatelný. Dále stěžovatel namítá nesprávnou interpretaci § 68 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů krajským soudem i Nejvyšším správním soudem. Uvádí, že nebylo vyhověno všem důkazním návrhům stěžovatele a namítá, že nejsou splněny podmínky pro ukončení studia podle ustanovení čl. 27 odst. 1 písm. c) a d) Studijního a zkušebního řádu. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ohledně extrémních rozporů mezi zjištěnými skutkovými závěry a s právními závěry a na další judikaturu Ústavního soudu. III. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto další instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět. Zjevně neopodstatněnou je totiž mj. taková ústavní stížnost, ve které stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu k posouzení pouze námitky, se kterými se v předchozím řízení již obecné soudy řádně vypořádaly. Tak je tomu i v případě projednávané ústavní stížnosti. Oproti názoru stěžovatele totiž všem relevantním námitkám věnoval náležitou a pečlivou pozornost Nejvyšší správní soud; na odůvodnění napadeného rozsudku proto postačí pro stručnost v úplnosti odkázat. Všechny stěžovatelovy námitky již byly uváděny i v předchozím řízení o kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud se jimi v čl. IV. (str. 6-18) odůvodnění napadeného rozsudku zcela vypořádal. Pokud tedy Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost jako nedůvodnou, nelze tomuto jeho závěru z ústavněprávních pozic nic vytknout. Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tato na posuzovanou věc nedopadají. Ústavní soud připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každé jednotlivé věci, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2730/16-1)