# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 272/14

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 272/14
- ECLI: ECLI:CZ:US:2014:4.US.272.14.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 7. 7. 2014
- Datum zveřejnění: 29. 7. 2014
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
- Klíčová slova: trestný čin/loupež, dokazování, důkaz/volné hodnocení, odůvodnění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8, čl. 38 odst.2, čl. 38 odst.1, čl. 40 odst.2; 140/1961 Sb., § 234; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125; 40/2009 Sb., § 173

## Výrok

Ústavní stížnost a s ní spojené návrhy se odmítají.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 5 a v čl. 6 odstavcích 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 8 odstavci 1, v čl. 38 odstavcích 1 a 2, v čl. 40 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem Okresního soudu v Karlových varech ze dne 21. února 2012, č.j. 4 T 51/2011-1906, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání jednání, pod body 1 a 2, trestného činu loupeže podle § 234 odstavce 1 trestního zákona a, pod body 3 - 6, pokračujícího zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsouzen, za jednání pod body 1 a 2, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků do věznice s dozorem, při současném zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. září 2009, č.j. 8 t 176/2009-25, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a za jednání pod body 3 - 6 k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let do věznice s ostrahou. Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozeným v rozsudku specifikovanou částku, jedna z poškozených byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání státního zástupce i stěžovatele byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. května 2012, č.j. 9 To 253/2012-1973, rozsudek nalézacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena.

Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. ledna 2013, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání, pod bodem 1, trestného činu loupeže podle § 234 odstavce 1 trestního zákona a, pod body 2 - 6, pokračujícího zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a desíti měsíců do věznice s ostrahou. Současně mu byla uložena povinnost uhradit poškozeným v rozsudku uvedené částky, jedna z poškozených byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Plzni zamítl, následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti uvedl, že v jeho věci byly zejména v řízení před nalézacím soudem nedůvodné průtahy v řízení a jednání byla nařizována s velkým časovým odstupem. Své závěry o vině stěžovatele soudy založily pouze na shodě pachových stop a nic dalšího je nezajímalo. Soudy rovněž rozhodly na základě důkazů, které nebyly v řízení provedeny, případně tyto byly procesně nepoužitelné (rekognice, pachové stopy, neodkladné a neopakovatelné úkony, které byly konány, ačkoliv nebyly naplněny zákonné podmínky). Původní rozsudek odvolací soud zrušil, když zpochybnil dostatečnost závěrů o vině stěžovatele, pro jejíž prokázání nebyly shromážděny dostatečné důkazy. Při dalším rozhodování však krajský soud odvolání stěžovatele odmítl, aniž by došlo ke změně důkazní situace v jeho neprospěch. Stěžovatel má za to, že soudy jej odsoudily jen na základě nabytí přesvědčení o vině, aniž by tato byla prokázána bez důvodných pochybností. Stěžovatel zpochybnil použití pachových stop, stejně jako další provedené důkazy. Odkázal přitom na příslušnou judikaturu jak vnitrostání, tak i evropskou. Vyjádřil nesouhlas s učiněnými závěry a s uděleným trestem, který považuje za nespravedlivý, neboť se vytýkaných jednání nedopustil.

Společně s požadavkem na zrušení napadených rozhodnutí stěžovatel učinil rovněž návrh na přednostní projednání jeho věci, neboť je nespravedlivě a bezdůvodně omezen na osobní svobodě již od 16. srpna 2010, a již nyní jsou důsledky tohoto omezení nenapravitelné. Rovněž poukázal na své osobní a majetkové poměry a požádal, aby Ústavní soud rozhodl o uhrazení nákladů jeho právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 4 T 51/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na konstatování zkrácení v tvrzených právech, podstatná část ústavní stížnosti pak polemizovala s jednotlivými částmi odůvodnění napadených rozhodnutí. Jak je přitom ze spisu nalézacího soudu patrné, ústavní stížnost je znovu užitím argumentace jak z řízení samého, tak zejména doslovným opakováním námitek z odvolání a dovolání.

Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219, též http://nalus.usoud.cz). V rámci opakovaně provedeného dokazování soudy přezkoumatelně vyložily, na základě kterých provedených důkazů dospěly k rozhodnutí o vině stěžovatele a na základě jakých úvah. Skutečnost, že soud neprovedl další navržené důkazy, neznamená, že rozhodnutí soudu je nezákonné. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by soud byl povinen vyhovět všem návrhům účastníků. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§ 2 odstavec 5 trestního řádu). Soud určuje přitom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tyto úvahy následně vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví § 125 trestního řádu. Z odůvodnění potom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu i usnesení odvolacího soudu odpovídá. Splňuje-li rozhodnutí soudu tyto náležitosti, nelze ani v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu.

Krajský soud v Plzni v prvém řízení o odvolání posoudil existenci řady vad napadeného rozsudku, včetně neodůvodněného podřazení jednání pod body 1 a 2 pro dvojnásobný trestný čin loupeže podle trestního zákona a jednání 3 až 6 jako pokračující trestný čin podle trestního zákoníku. Nesprávnou aplikaci souhrnného trestu, otázku podjatosti předsedkyně senátu, paušálního hodnocení jednání bez jasného odůvodnění, jak soud dospěl k závěru o vině a neprovedení logického rozboru provedených důkazů a jejich zhodnocení. Tyto vady byly novým rozsudkem odstraněny a nadto provedl v následném odvolacím řízení Krajský soud v Plzni další dokazování, které ovšem nevedlo ke stěžovatelem očekávaným závěrům. Stěžovatel je tak napadenými rozhodnutími pravomocně odsouzen k přísnému trestu odnětí svobody a náhradě výrazné škody. Je to závěr, který je mu bezpochyby subjektivně nepříjemný, a proto proti němu pochopitelně brojí. To však dostatečně neprokazuje důvodnost ústavní stížnosti za situace, kdy soudy se, s ohledem na výše popsaná kritéria, jednáním stěžovatele dostatečně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou novou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Soudy se věcí zabývaly opakovaně a řádně. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Pokud se jedná o návrh na předběžné projednání věci, senát Ústavního soudu neshledal důvod pro projednání věci mimo dané pořadí, a to i s ohledem na relativní rychlost řízení v příslušném senátu. Pokud se jedná o návrh na náhradu nákladů zastoupení stěžovatele v řízení před Ústavním soudem, dle § 83 zákona o Ústavním soudu, takový návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Přiznání náhrady připadá v úvahu v případech, kdy ústavní stížnost není odmítnuta. V projednávaném případě však nebyla shledána její opodstatněnost, a za tohoto stavu věci není možné požadovanému návrhu vyhovět.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-272/14-1)