# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 271/07 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 271/07 - ECLI: ECLI:CZ:US:2007:4.US.271.07.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 6. 8. 2007 - Datum zveřejnění: 28. 8. 2007 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces - Klíčová slova: důkaz/volné hodnocení, znalecký posudek - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 105, § 2 odst.6 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, když namítl, že v řízení před nimi, byl zkrácen ve svém právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 16. prosince 2005, č.j. 3 T 47/2004-293 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání pokusu trestného činu pojistného podvodu podle ustanovení § 8 odst. 1 k § 250a odst. 1 a 3 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 40.000,- Kč, a pro případ že nebude peněžitý trest vykonán byl stanoven alternativní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém Krajský soud v Plzni rozhodl napadeným rozsudkem. Tím zrušil původní výrok o vině a trestu a nově stěžovatele odsoudil při pozměněném výroku o vině k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu uložil peněžitý trest ve výši 40.000,- Kč, a pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán, stanovil alternativní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Současně s ústavní stížností podal stěžovatel i dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR shora napadeným usnesením, jímž dovolání odmítl. V důsledku tohoto rozhodnutí stěžovatel ústavní stížnost rozšířil i proti dovolání. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně uvedl, že soudní znalec, který vypracoval znalecký posudek, je podle jeho názoru podjatý. Jak vyplynulo z jednání před soudem, znalec poskytl opakovaně znalecké posudky pro Českou pojišťovnu, a.s., která měla v řízení vystupovat jako poškozená. Proto byl stěžovatel přesvědčen, že znalecký posudek nebyl vypracován nestranně. Znalec provedl ohledání místa dopravní nehody jakož i poškozeného vozidla stěžovatele ještě dříve, než byl vyšetřovatelem přibrán jako znalec. Znalecký posudek pak soud prvého stupně vyhodnotil jako rozhodující důkaz, na jehož základě došlo k odsouzení stěžovatele i dalšího obviněného. Zkrácení v právech mělo spočívat rovněž v tom, že soudy neakceptovaly požadavek na vypracování dalšího znaleckého posudku. S ohledem na popsané okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 3 T 47/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel svoji ústavní stížnost založil na nesouhlasu z důkazem, na němž soud prvého stupně založil své rozhodnutí. Znalec totiž ve svém posudku na základě místního šetření dospěl k závěru, že v místě dopravní nehody nemohlo dojít k nehodě s takovým poškozením vozidla stěžovatele, jaká uvedl, aniž by současně došlo k podstatnějším zraněním stěžovatele. Jako podstatnou pak znalec posoudil skutečnost, že při porovnávání informací shromážděných po dopravní nehodě s podklady Celní správy ČR o poškození vozidla při jeho dovozu do ČR nalezl podstatné shody, které ve znaleckém posudku zdokumentoval. Jak plyne z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně, shoda byla i v údaji o ujetých kilometrech na tachometru. Ústavně právní argumentace, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti předložil, se zúžila, s ohledem na uvedené okolnosti, na pouhé konstatování zkrácení v právu na spravedlivý proces. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení před těmito soudy. Právě obecné soudy jsou totiž povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Správností hodnocení důkazů se Ústavní soud se zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Soudy zcela v rámci své zákonem stanovené pravomoci posoudily jednotlivé důkazy a pokud dospěly k závěru o věrohodnosti znaleckého posudku, postupovaly v souladu s procesními předpisy. Za situace, kdy své rozhodnutí řádně odůvodnily, nelze na takovém závěru shledat zkrácení v právu na spravedlivý proces. Pokud tedy jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, neshledal Ústavní soud, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je toto právo v Listině zaručeno a jak bylo Ústavním soudem opakovaně v ustálené judikatuře vyloženo. Pokud se jedná o napadené rozhodnutí o dovolání, Nejvyšší soud ČR se v zákonném rámci vypořádal s námitkami stěžovatele a Ústavnímu soudu nezbylo, než odkázat na odůvodnění tohoto usnesení. Pokud pak obecné soudy v projednávané věci stěžovatele dospěly k jinému právnímu závěru, než je jeho, a stěžovatel neuvádí jiné skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného práva, nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho ústavní stížnost odmítnout. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-271/07-1)