# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 268/02

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 268/02
- ECLI: ECLI:CZ:US:2002:4.US.268.02
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 6. 6. 2002
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení; právo na soudní a jinou právní ochranu
- Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 134 odst.2; 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Podáním, Ústavnímu soudu došlým dne 6. 5. 2002, se stěžovatel domáhá zrušení shora označených usnesení orgánů činných v trestním řízení s poukazem na porušení čl. 2 odst. 2 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 a 90 Ústavy ČR. Usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení o zamítnutí stížnosti proti němu nejsou dle názoru stěžovatele v souladu s jeho ústavně zaručeným právy, neboť jejich odůvodnění je v rozporu s náležitostmi § 134 odst. 2 trestního řádu. Svoji argumentaci pak stěžovatel opírá o nález Ústavního soudu, sp.zn. III. ÚS 271/96.

Aniž by se Ústavní soud zabýval skutkovými tvrzeními stěžovatele, zaměřil se nejprve na posouzení otázky, zda lze akceptovat názor vyjádřený ve stížnosti, tj., že usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. usnesení státního zástupce o zamítnutí stížnosti proti němu, je způsobilé k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem. Tento názor Ústavní soud nesdílí. Pouze za situace, kdy by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by bylo nemožné odčinit jinak (vzetí do vazby), by ústavní stížnost, po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele, mohla přicházet v úvahu. Ústavní soud se necítil být oprávněn zasahovat do samotného začátku trestního stíhání ani v době, kdy se toto zahajovalo opatřením nazvaným sdělení obvinění, proti němuž nebylo možno podat opravný prostředek (usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 349/99) a od tohoto názoru se nehodlá odchylovat ani nyní, po novele trestního řádu. V této souvislosti je třeba odkázat na závěry deklarované v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 62/95. Zde Ústavní soud jasně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném řízení třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustné.

Z uvedených důvodů proto Ústavní soud, aniž by odstraňoval vady podání a činil další úkony, rozhodl tak, že ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-268/02-02)