# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2674/15

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 2674/15
- ECLI: ECLI:CZ:US:2016:4.US.2674.15.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 9. 2. 2016
- Datum zveřejnění: 9. 3. 2016
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/doručování
- Klíčová slova: řízení/zastavení, poplatek/soudní, výzva
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 150/2002 Sb., § 42 odst.2; 549/1991 Sb., § 9 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší správní soud napadeným usnesením podle § 47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), ve spojení s § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), zastavil řízení o kasační stížnosti stěžovatele jako žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2015, č. j. 78 Ad 64/2013-39, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 10. 6. 2013, č. j. 1917/1.30/13/14.3.

Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného usnesení vyšel z toho, že stěžovatel při podání kasační stížnosti neuhradil soudní poplatek za kasační stížnost, a byl proto vyzván usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2015, č. j. 3 Ads 120/2015-8, aby tuto povinnost splnil v náhradní lhůtě jednoho týdne. Citované usnesení Nejvyššího správního soudu bylo doručeno dne 10. 6. 2015 právnímu zástupci stěžovatele, jak sám stěžovatel uvádí ve své ústavní stížnosti. Soudní poplatek nebyl uhrazen v určené lhůtě, ani později do dne vydání usnesení; v řízení tak nemohlo být pokračováno a Nejvyšší správní soud je zastavil.

Zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v tom, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla zaslána pouze jeho zástupci a nikoli současně i jemu samotnému. Stěžovatel je přesvědčen, že výzva k zaplacení soudního poplatku představuje ve smyslu § 42 odst. 2 věta druhá s. ř. s. úkon, na jehož základě má účastník řízení něco osobně vykonat, a výzvu tak bylo třeba vedle zástupce doručit i stěžovateli. Na podporu svého tvrzení poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 377/2000 (N 6/21 SbNU 45).

II.
Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož ani k porušení čl. 90 Ústavy, který vymezuje základní poslání soudů, spočívající v poskytování ochrany právům zákonem stanoveným způsobem, nemohlo dojít v důsledku namítaného postupu Nejvyššího správního soudu, který zaslal výzvu k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci stěžovatele, a nikoli současně i stěžovateli samotnému. Nejvyšší správní soud v projednávané věci nepřekročil meze ústavního rámce rozhodovací činnosti, pokud výzvu k zaplacení soudního poplatku podřadil pod normu § 42 odst. 2 věta první s. ř. s., podle níž "má-li účastník nebo osoba zúčastněná na řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci", nikoli pod normu věty druhé téhož ustanovení, podle níž "má-li však účastník nebo osoba zúčastněná na řízení něco osobně vykonat, doručí se i jim" (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 332/15).

Nejvyšší správní soud postupoval při vydání napadeného usnesení o zastavení řízení, resp. při doručování předcházející výzvy k zaplacení soudního poplatku, v souladu se svou dlouhodobě ustálenou judikaturou, vycházející mj. ze závěrů rozsudku ze dne 22. 7. 2005 č. j. 2 Afs 187/2004 - 69 (726/2005 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz), v němž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyslovil, že "povinnost zaplatit soudní poplatek plyne z procesního postavení účastníka řízení, který činí úkon poplatku podléhající. Zaplacení soudního poplatku ovšem není úkonem, který má osobně vykonat účastník řízení; je-li účastník řízení zastoupen, výzva k zaplacení soudního poplatku se proto doručuje podle § 42 odst. 2 s. ř. s. pouze jeho zástupci. Za stávající úpravy správního soudnictví není tímto postupem omezen přístup k soudu."

V odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že "placení soudního poplatku není úkonem, který by musel vykonat účastník osobně, nýbrž že se jedná o úkon, který může vykonat jeho zástupce. Z žádného ustanovení zákona č. 549/1991 Sb. neplyne povinnost poplatníka osobně zaplatit soudní poplatek. Jde proto o zastupitelné jednání a nedostatek osobního prvku jednajícího nezpůsobuje neplatnost či neúčinnost tohoto jednání." Podrobně se zabýval rovněž změnou právní úpravy od 1. 1. 2003, kdy vstoupil v účinnost s. ř. s., jakož i navazující novela zákona o soudních poplatcích provedená zákonem č. 151/2002 Sb.

Právě okolnost, že dřívější právní úprava správního soudnictví neumožňovala zohlednit dodatečné uhrazení poplatku a pokračovat v řízení, pokud byl poplatek zaplacen sice po marném uplynutí lhůty určené soudem, ale ještě před vydáním rozhodnutí o zastavení řízení, byla stěžejním důvodem judikatury Ústavního soudu podle právního stavu před rokem 2003, jak na ni poukazuje rovněž stěžovatel v nyní projednávané věci, mj. nález sp. zn. II. ÚS 377/2000 ze dne 10. 1. 2001 (N 6/21 SbNU 45).

Okolnost, že v prostředí právního stavu účinného od 1. 1. 2003 postačí v řízení před správními soudy doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci účastníka, byla výslovně aprobována rovněž následnou judikaturou Ústavního soudu, který v usnesení ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 671/02 (U 2/32 SbNU 455) vyslovil, že "výklad obecných soudů, které nepovažují zaplacení soudního poplatku za natolik nezastupitelný úkon, který musí podle § 49 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen 'o. s. ř.') vykonat pouze účastník osobně, je ústavně konformní. Z pohledu ústavního práva je totiž významná právě možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti v odvolacím řízení. Rozhodnutí Ústavního soudu, která se v minulosti postavila za opačné stanovisko, se týkala výlučně řízení v tzv. správním soudnictví podle části páté o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2002. Tehdejší jednoinstanční řízení o správní žalobě nedávalo totiž obecným soudům právo vzít dodatečné zaplacení soudního poplatku v úvahu, na rozdíl od soudních řízení upravených v částech třetí a čtvrté o. s. ř."

Tyto závěry byly potvrzeny rovněž navazující judikaturou Ústavního soudu, zejména nálezem ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (N 193/47 SbNU 539), podle něhož "usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku ve správním soudnictví již není třeba doručovat i žalobci do vlastních rukou. V rozporu s právem na spravedlivý proces a na přístup k soudu, který má přezkoumat rozhodnutí orgánu veřejné správy (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny), není, je-li výzva k zaplacení soudního poplatku doručena toliko právnímu zástupci žalobce s procesní plnou mocí." Totožně se Ústavní soud k předmětné právní otázce postavil např. v usneseních ze dne 7. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 94/05, ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. II. ÚS 158/12 ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 2045/11, nebo ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3182/13).

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2674/15-1)