# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2666/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 2666/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:4.US.2666.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 13. 11. 2007
- Datum zveřejnění: 5. 12. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo odepřít výpověď, zákaz nucení k sebeobviňování
- Klíčová slova: důkaz/nezákonný
- Dotčené předpisy: 120/1976 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 14 odst.3 písm.g; 2/1993 Sb., čl. 40 odst.4, čl. 37 odst.1; 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1; 141/1961 Sb., § 88, § 89 odst.2

## Výrok

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Shora citovaný akcesorický návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelce, obviněné ze spáchání trestného činu kuplířství dle § 204 odst. 1 tr. zák., byla v záhlaví citovaným usnesením Policie ČR uložena pořádková pokuta ve výši 25.000,- Kč. To z důvodu, že nevyhověla výzvě k odebrání hlasového srovnávacího materiálu, když v předmětném rozhodnutí bylo k odůvodnění tohoto postupu současně krom dalšího jednak konstatováno, že jediným usvědčujícím důkazem proti ní je odposlech a záznam telefonních hovorů pořízených dle § 88 tr. řádu, a dále, že je třeba zjistit totožnost osob, které se měly dopouštět trestného činu tím, že "zjednávaly jiné k prostituci a z této kořistily". V záhlaví rovněž uvedeným usnesením, poté, co se ztotožnil s vývody v něm obsaženými, Obvodní soud pro Prahu 1 stížnost stěžovatelky směřující do usnesení policejního orgánu zamítl.

Tato rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení stěžovatelka napadla ústavní stížností s tvrzením, že jsou v rozporu s ústavními kautelami obsaženými v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a jejím právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod). Na jejich základě je stěžovatelka dle svého náhledu nepřípustně nucena podávat svědectví proti vlastní osobě, ačkoli "ji tuto povinnost žádný zákon neukládá a dokonce ji před podáváním důkazů proti své osobě zákon chrání". V té souvislosti rovněž pro blíže rozvedené výhrady stěžovatelka tvrdila, že ustanovení § 88 tr. řádu je v rozporu s ústavním pořádkem. V důsledku uvedeného se domáhala odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí a posléze i jejich zrušení a vyslovení výroku (o protiústavnosti § 88 tr. řádu) formulovaného v záhlaví.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Stejně postupuje, shledá-li u návrhu podaného podle § 64 odst. 1 až 4 důvody k odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. c), d), tj. jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným nebo o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c), d) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Jak se z judikatury Evropského soudu pro lidská práva podává, porušení zásady zákazu donucování k sebeobvinění není založeno stran získání hlasového materiálu potud, že "hlasové vzorky, které neobsahovaly žádné sebeobviňující výroky, mohou být považovány za podobné s krevními, vlasovými nebo jinými tělesnými či objektivními vzorky používanými v soudním lékařství, na něž se právo nepřispívat k obvinění proti sobě nevztahuje (viz Saunders proti Spojenému království, 1996)" (P. G. a J. H. proti Spojenému království, in: Soudní judikatura, Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 2/202, s. 76 a násl., resp. s. 85). Tento závěr se promítá přiměřeně i do nepřiznání ústavněprávní relevance vývodům stěžovatelky v předmětné věci. Napadená rozhodnutí jsou dle názoru Ústavního soudu v nezbytném rozsahu přezkoumatelným způsobem odůvodněna, stran námitky stěžovatelky nezakládají nepřípustné ústavněprávní konsekvence a v tom rámci z hlediska ústavně zaručených základních lidských práv obstojí [čl. 37 odst. 1, čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech], pročež na obsah jejich odůvodnění postačí odkázat.

Ustanovení § 88 tr. řádu nebylo v rozhodovacích důvodech napadených usnesení aplikováno, z čehož plyne, že stěžovatelka evidentně není osobou oprávněnou k podání návrhu na jeho zrušení (srov. § 74 zákona č. 182/1993 Sb.), resp. ve vztahu k petitu návrhu nutno říci, že k vyslovení výroku stěžovatelkou požadovaného - že tuto právní úpravu vůči ní nelze použít - není Ústavní soud příslušný (srov. § 70 téhož zákona).

Vzhledem k uvedenému bylo tudíž o návrhu stěžovatelky rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. c), resp. d), odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených usnesení se takto pro neprodlené rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti stal bezpředmětným.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2666/07-1)