# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 266/05

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 266/05
- ECLI: ECLI:CZ:US:2005:4.US.266.05
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 2. 6. 2005
- Datum zveřejnění: 10. 12. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu; základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
- Klíčová slova: smlouva, důkaz/volné hodnocení
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 132

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností podanou dne 6. 5. 2005 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí a tvrdila, že se těmito rozhodnutími cítí "poškozena, diskriminována a zbavena všech lidských práv v důsledku podpisu kupní smlouvy". Jednání soudů a firmy Zepter International považuje stěžovatelka za nekorektní a nespravedlivé. Stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ve věci firmy Zepter.

Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 1999 (20 C 226/99-11) nabyl právní moci dne 26. 8. 1999, což vyplývá z příloh ústavní stížnosti. Proti tomuto rozsudku bylo možno podat odvolání, o čemž byla stěžovatelka poučena. Teprve proti rozhodnutí o odvolání (resp. o event. dovolání) by bylo možno podat přípustnou ústavní stížnost (tak postupovala jiná stěžovatelka ve věci sp. zn. IV. ÚS 276/99 skončené nálezem ze dne 11. 10. 1999, na nějž poukazuje stěžovatelka - srov. in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, str. 23).

Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje pouze subsidiární prostředek ochrany práv jednotlivce. Ust. § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 1999 (20 C 226/99-11) je proto nepřípustná.

Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2005 (9 Co 27/2005-18) Ústavní soud zjistil, že jím bylo odmítnuto (§ 44 odst. 10 věta druhá exekučního řádu) odvolání stěžovatelky proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2004 (53 Nc 10310/2004-8), jímž byla nařízena exekuce rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 1999 (20C 226/99-11).

I když ústavní stížnost napadala i toto usnesení Krajského soudu v Ostravě, stěžovatelka zásah do svých základních práv výhradně odvíjela od nesprávnosti rozsudku, jež byl podkladem pro exekuční řízení. Smlouvu měla podepsat nerozvážně a poté od ní odstoupila. Stěžovatelka uvedla, že o zrušení rozsudku dne 23. 8. 1999 bezúspěšně požádala prezidentskou kancelář (v přiložené odpovědi kanceláře prezidenta republiky se uvádí, že rozsudek bylo třeba napadnout odvoláním). Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2005, č. j. 53 Nc 10310/2004, je rovněž nepřípustná, protože stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala procesní prostředky k ochraně práv (viz shora), jejichž ochrany se nyní domáhá u Ústavního soudu.

Ústavní soud již výše připomněl podmínky přípustnosti ústavní stížnosti, která je zásadně přípustná k projednání Ústavním soudem až poté, kdy stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv jednotlivců, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci obecného soudnictví, vstupuje na scénu Ústavní soud přezkoumávající postup soudů toliko z hlediska zachování ústavnosti. Námitky týkající se uzavírání a odstoupení od smlouvy uplatněné v ústavní stížnosti měla stěžovatelka uplatnit nejprve pomocí včas podaných řádných opravných prostředků dostupných v systému obecného soudnictví (viz výše). Pokud tak neučinila, nevyužila všech procesních prostředků k ochraně svého práva; taková situace Ústavnímu soudu nedovoluje meritorní přezkum jejího návrhu. Vzhledem k tomuto evidentnímu závěru shledal Ústavní soud nadbytečným vyzývat stěžovatelku k odstranění vad ústavní stížnosti, které mj. spočívaly v absenci právního zastoupení.

Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-266/05-05)