# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2641/15

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 2641/15
- ECLI: ECLI:CZ:US:2016:4.US.2641.15.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 13. 1. 2016
- Datum zveřejnění: 22. 1. 2016
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/uplatnění nároku na náhradu škody a zadostiučinění
- Klíčová slova: občanské soudní řízení
- Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 229 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, jímž bylo na základě odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí rozhodnuto, že obžalovaná A. L. je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě škody částku 123 539,- Kč. Se zbytkem svého nároku byl stěžovatel, který vystupoval v trestním řízení v pozici poškozeného, odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

Trestní řád přiznává poškozenému celou řadu oprávnění, včetně práva navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit způsobnou škodu. V trestním řízení však nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby bylo ve veřejném zájmu stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Ústavní soud zakotvení práv poškozeného do trestního řádu chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem. Nejedná se o základní práva zaručená ústavním pořádkem (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2997/07, I. ÚS 1719/10).

V posuzovaném případě ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu, které v návaznosti na předchozí rozhodnutí soudu nalézacího přiznalo stěžovateli pouze zčásti nárok na náhradu škody a ve zbytku jej odkázalo na řízení ve věcech občanskoprávních, nelze pokládat za konečné v tom smyslu, že by vylučovalo použití jiných prostředků k ochraně práva. Vydání rozhodnutí o povinnosti nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu se stěžovatel může domáhat nejen v adhezním trestním řízení, nýbrž též cestou řádného občanskoprávního soudního řízení. Teprve v případě, kdy by taková možnost neexistovala, byl by v souladu s principem subsidiarity Ústavní soud povolán k rozhodování o opomenutém nároku stěžovatele. Kasační zásah Ústavního soudu připadá v úvahu jen v případě, když stěžovatel již nemá k dispozici další prostředky k ochraně či prosazení svého práva (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3875/14 nebo již zmiňované usnesení sp. zn. IV. ÚS 2997/07). Ústavní stížnost je proto třeba pokládat za návrh předčasný, a proto nepřípustný.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2641/15-1)