# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2589/08

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 2589/08
- ECLI: ECLI:CZ:US:2008:4.US.2589.08.2
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 29. 10. 2008
- Datum zveřejnění: 20. 11. 2008
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
- Klíčová slova: opravný prostředek - mimořádný, dovolání
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 236

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel u Ústavního soudu domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž zjistil, že stěžovatel není právně zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že se jedná o nepřípustný návrh (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a dotazem u Krajského soudu v Plzni zjistil, podal stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozhodnutí v zákonné lhůtě souběžně dovolání, o němž doposud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto.

Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Z uvedeného ustanovení je patrné, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak totiž konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 19, nález č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a odst. 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel podal dovolání, o němž nebylo dosud Nejvyšším soudem rozhodnuto. Jestliže pak podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem a před obecnými soudy tedy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany i svých ústavně zaručených práv a svobod, je ústavní stížnost nepřípustná.

Za této situace, kdy ústavní stížnost byla shledána nepřípustnou, nepřistoupil Ústavní soud k odstraňování vady, jíž podaná ústavní stížnost trpí, když stěžovatel není zastoupen advokátem. Odstraněním této vady by se nemohlo na nutnosti návrh z výše specifikovaného důvodu odmítnout nic změnit.

S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než postupovat podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudkyní zpravodajkou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítnout.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2589/08-2)