# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2568/12 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 2568/12 - ECLI: ECLI:CZ:US:2012:4.US.2568.12.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 6. 8. 2012 - Datum zveřejnění: 17. 8. 2012 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění; právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud - Klíčová slova: náklady řízení, nájem, byt/výpověď - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 711; 99/1963 Sb., § 150, § 142 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. července 2012, se stěžovatel domáhal podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze povinnost nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem. Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že o žalobě podané stěžovatelem dne 27. září 2007 proti žalované Městské části Praha 2, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. října 2009 č. j. 15 C 196/2007-129 tak, že výpověď daná stěžovateli z nájmu bytu dle ustanovení § 711 odst. 2 písm. b), c), d) občanského zákoníku je neplatná a žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 43 911,- Kč. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. dubna 2010 č. j. 17 Co 34/2010-156 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé tak, že žalobu o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. ledna 2012 č. j. 26 Cdo 4189/2010-192 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze znovu rozhodl rozsudkem napadeným ústavní stížností tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že se stěžovateli jejich náhrada nepřiznává (výrok II.) a stěžovateli nepřiznal ani náhradu nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem (výrok III.). Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v posuzované věci shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro odepření jejich náhrady úspěšnému stěžovateli (§ 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř.). Tyto důvody spatřoval městský soud v okolnostech, které žalovanou vedly k dání výpovědi (samotná otázka vzniku společného nájmu bytu/-ů/ stěžovatele a jeho manželky byla předmětem rozsáhlého dokazování), v okolnostech celého případu i v celkových poměrech na straně obou účastníků. Proto dospěl k závěru, že by povinnost hradit stěžovateli náklady řízení bylo vůči žalované nepřiměřenou tvrdostí. Z argumentace stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti je patrné, že i když navrhuje zrušení celého napadeného rozsudku, napadá toliko výroky, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel tvrdí, že od podání žaloby až do současné doby byl nucen vynaložit značné prostředky na svoji obranu proti dle jeho názoru zcela účelové výpovědi z nájmu. V průběhu soudního sporu si byl nucen vypůjčit finanční prostředky na úhradu právního zastoupení, čímž se dostal do tíživé finanční situace, která mu znemožňuje řádně hradit nájemné ve svém bytě, v důsledku čehož byla celá jeho téměř pětiletá snaha o určení neplatnosti výpovědi z nájmu zmařena, neboť o předmětný byt zřejmě přijde. Podle názoru stěžovatele městský soud svůj postup řádně nezdůvodnil a de facto zmařil právo stěžovatele domáhat se svého práva u nestranného soudu. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 a III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny porušení tvrzených základních práv. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel toliko polemizuje s odůvodněním odvolacího soudu uvedeným v jeho rozhodnutí a předkládá vlastní představu o tom, jak by měl tento soud rozhodnout. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že městský soud se rozhodnutím o náhradě nákladů řízení řádně zabýval a své rozhodnutí pak zcela přesvědčivým způsobem odůvodnil. Je zásadně věcí obecných soudů, zda v té které věci ustanovení § 150 o. s. ř. aplikují, přičemž kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého tvrzeného ústavně zaručeného základního práva, Ústavním soudem zjištěno nebylo. Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že aplikací ustanovení § 150 o. s. ř., byla ve věci porušena zásada nestrannosti soudu. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 ve věci sp. zn. II. ÚS 329/04 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu - svazek 36. Vydání 1. Praha : C.H. Beck, 2005, nález č. 39, s. 427 a násl.). Za porušení právní jistoty či nestrannosti soudu však nelze považovat případy, kdy soud aplikuje ustanovení, které je součástí právního řádu, jeho rozhodnutí vyplývá z provedených důkazů a je řádně odůvodněno. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které byly co do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v řízení vyvozeny, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do tvrzených základních práv chráněných Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Pokud se týká návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu neshledal, proto návrhu nebylo možno vyhovět. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2568/12-1)