# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2549/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 2549/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:4.US.2549.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 22. 10. 2007
- Datum zveřejnění: 12. 11. 2007
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 1. 10. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud v prvé řadě zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.

Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o postup dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")]. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel není z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti nucen podat dovolání, jestliže by jeho přípustnost byla opřena pouze o důvod uvedený v § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Pokud však stěžovatel možnosti podat dovolání využije, potom běh lhůty k podání ústavní stížnosti počíná až okamžikem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to i ve vztahu k rozhodnutím, jež byla dovoláním napadena (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Od účinnosti zákona č. 83/2004 Sb., kterým se mění zákon o Ústavním soudu, tak odpadá důvod pro souběžné podání dovolání a ústavní stížnosti, neboť i v situaci, kdy dovolací soud shledá, že dovolání není pro absenci zásadního právního významu přípustné, zůstává lhůta pro podání ústavní stížnosti zachována.

Ze sdělení Okresního soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali souběžně s ústavní stížností dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jak již Ústavní soud konstatoval, takový postup není podle platné právní úpravy nutný, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu i proti napadeným rozhodnutím počne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ostatně i z toho, že stěžovatelé podali dovolání, lze usoudit, že se sami domnívají, že tvrzený zásah do jejich práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve než o dovolání rozhodne Nejvyšší soud ČR, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud vyčkával, jak rozhodne Nejvyšší soud ČR, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž ovšem, jak již bylo vyloženo, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a ústavní stížnost je tedy podána předčasně. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti ovšem stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že Nejvyšší soud ČR dovolání nevyhoví, budou tito moci podat novou ústavní stížnost a v ní zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení. Z důvodů výše vyložených Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2549/07-1)