# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 252/12 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 252/12 - ECLI: ECLI:CZ:US:2012:4.US.252.12.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 23. 2. 2012 - Datum zveřejnění: 12. 3. 2012 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně - Klíčová slova: odškodnění, vazba - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.3; 82/1998 Sb., § 9 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. ledna 2012, stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 větě první a ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a právo, aby bylo chráněno jeho jméno a dobrá pověst podle čl. 10 Listiny, právo, podle kterého má každý právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 Listiny a právo na účinný právní prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 17 C 89/97 bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou dne 26. května 1997 domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody způsobené rozhodnutím orgánu státu ve výši 4 890 243,- Kč s příslušenstvím a žalobu v průběhu řízení rozšířil na částku 6 419 088,- Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008 č. j. 39 Co 229/2008-499, který je napaden ústavní stížností, městský soud jako soud odvolací změnil rozsudek obvodního soudu ze dne 15. ledna 2008 č. j. 17 C 89/97-469 ve výroku o věci samé tak, že se zamítá žaloba ohledně nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 6 419 088,- Kč s 19 % úroky z prodlení od 12. září 1996 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud podané dovolání zamítl rozsudkem ze dne 1. listopadu 2011 č. j. 28 Cdo 2692/2010-547, který byl rovněž napaden ústavní stížností. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že předmětem sporu byl nárok stěžovatele na náhradu ušlého zisku za dobu od jeho propuštění z vazby do zastavení jeho trestního stíhání. Stěžovatel byl dne 14. srpna 1991 zadržen, vzat do vazby a bylo proti němu vzneseno obvinění z podvodu dle ustanovení § 250 odst. 1 a 4 trestního řádu. Z vazby byl propuštěn dne 11. října 1991 a trestní stíhání bylo zastaveno usnesením ze dne 30. prosince 1994. Ve věci bylo obvodním soudem nejprve pravomocně rozhodnuto mezitímním a částečným rozsudkem obvodního soudu ze dne 18. května 2001 č. j. 17 C 89-97-114, kterým soud rozhodl ve výroku II. o tom, že žaloba je v požadovaných nárocích co do základu po právu. Okresní soud poté rozsudkem ze dne 15. ledna 2008 č. j. 17 C 89/97-469 žalobě vyhověl a žalované uložil zaplatit stěžovateli částku 6 419 088,- Kč s 19 % úroky z prodlení od 12. září 1996 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 511 955,- Kč. Toto rozhodnutí považuje stěžovatel za správné a naopak rozhodnutí napadená ústavní stížností jsou dle názoru stěžovatele nepřiměřeně formalistická, neboť nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že: "...závěr o výši ušlého zisku se musí zakládat na konkrétních prokázaných skutečnostech o zmařených obchodních příležitostech". Na podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. III. ÚS 124/03. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, vedou k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, neshledal. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a vydaná rozhodnutí jsou pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které tyto soudy vyvodily a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Dovolací soud se v dané věci ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, "...že předpoklad vzniku majetkové újmy (stejně tak jako příčinné souvislosti) nebyl naplněn a odpovědnost státu za (toliko tvrzenou) majetkovou újmu v podobě ušlého zisku zde dána není". V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení aplikovaných právních předpisů pak Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy z dokazování vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněných základních práv. Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 124/03 Ústavního soudu, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá. V uvedeném nálezu totiž Ústavní soud nezjistil důvod pro to, aby u škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem bylo, a to z hlediska předpokladů pro její náhradu, rozlišováno, zda tato byla způsobena státem úmyslně či nikoliv. Tato otázka však nebyla v posuzované věci vůbec řešena. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-252/12-1)