# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 252/06 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 252/06 - ECLI: ECLI:CZ:US:2007:4.US.252.06 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 17. 1. 2007 - Datum zveřejnění: 4. 10. 2007 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona; právo na soudní a jinou právní ochranu - Klíčová slova: opravný prostředek - řádný - Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 125, § 259 odst.1 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále právo podle čl. 39 Listiny, podle kterého jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 19. srpna 2004, č.j. 2 T 92/2004-233, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle ust. § 248 odst. 1 a 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání desíti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Současně soud stanovil, že podmínkou osvědčení stěžovatele je i náhrada škody poškozenému ve výši 157.400,- Kč. Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním. Shora napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl rozsudek Okresního soudu v Opavě zrušen v celém rozsahu a soud nově rozhodl tak, že shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1 a 2 trestního zákona, a proto jej odsoudil trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku. Současně krajský soud stanovil stěžovateli povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému částku 98.400,- Kč. Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že krajský soud jej zkrátil v právu na spravedlivý proces tím, že napadené rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno a nebylo z něj ani patrné, jak se soud vypořádal se stěžovatelovou obhajobou. Odvolací soud se rovněž nezabýval otázkou zavinění, čímž došlo k nepřípustné presumpci viny. Navíc v řízení v jeho věci provedl některé důkazy teprve odvolací soud, a v důsledku toho se rozhodnutí o odvolání liší od rozhodnutí soudu prvého stupně. V takovém případě by, podle stěžovatele, přicházelo v úvahu spíše vrácení věci soudu nalézacímu, než vydání rozhodnutí přímo odvolacím soudem. Závěry odvolacího soudu tak nebylo možno nechat přezkoumat v odvolacím řízení, a tím došlo ke zkrácení stěžovatele v právu na odvolání. Rovněž dovolací soud nesplnil svoji povinnost, když z jeho napadeného rozhodnutí je patrné, že v řízení postupoval jako soud odvolací při přezkumu rozhodnutí krajského soudu. Vedle uvedených okolností došlo, podle stěžovatele i k chybnému právnímu hodnocení věci, v důsledku čehož byl stěžovatel postižen pro jednání, které nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu. Závěrem stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných případech, vedená pod sp. zn. IV. ÚS 564/02 a IV. ÚS 78/02. Vzhledem k uvedeným okolnostem pak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i se spisem Okresního soudu v Opavě vedeným pod sp. zn. 2 T 92/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů. Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel předně brojí proti postupu krajského soudu, který rozhodl v jeho věci nově, ačkoliv měl, podle názoru stěžovatele, věc vrátit soudu prvého stupně k novému projednání. Ústavní soud k tomu odkazuje na ustanovení § 259 odst. 1 trestního řádu, které upravuje okolnosti, za nichž je soud odvolací oprávněn věc vrátit soudu prvého stupně k novému projednání. Tyto podmínky naplněny nebyly, když ve svém rozsudku Krajský soud v Ostravě uvedl, že řízení Okresního soudu v Opavě netrpělo žádnými vadami a veškerá procení ustanovení byla dodržena. Ústavní soud neshledal ani námitku nedostatečného odůvodnění rozhodnutí jako relevantní, když odvolací soud odůvodnil náležitě své rozhodnutí i ve vztahu k pochybení, jehož se při právním posouzení věci dopustil soud prvého stupně. Právě námitky stěžovatele v odvolání a jeho obhajoba vedly k novému rozhodnutí o vině a ke snížení trestu stěžovatele. V této souvislosti není možné akceptovat interpretaci stěžovatele, který rozhodnutí odvolacího soudu přisuzuje charakter rozhodnutí soudu nalézacího, z čehož dovozuje i svou námitku týkající se zkrácení práva na odvolání. Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem Krajského soudu v Ostravě bylo uvedené právo stěžovateli odňato. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti fakticky dovolává práva na další řádný opravný prostředek, neboť není spokojen se závěry obecných soudů v jeho věci. Z napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě i Nejvyššího soudu ČR je ale naopak patrné, že oba soudy se daným případem podrobně a důkladně zabývaly. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Nezabývá se hmotněprávní stránkou věci, což je určeno obecným soudům. O to více zkoumá právní podstatu procesní stránky, aby bylo občanům zajištěno jejich právo na soudní ochranu, jak je uvedeno v čl. 36 odst. 1 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ve své judikatuře, která je obecně dostupná, Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud tedy nevystupuje jako další instance soudnictví, které by příslušelo provádět přezkum již řešené problematiky, a v důsledku toho posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, či nahrazovat rozhodnutí obecných soudů svým vlastním. Stěžovatelem prezentovaný nesouhlas s právním posouzením věci obecnými soudy by stavěl Ústavní soud do pozice dalšího kontrolního orgánu určeného k přezkumu jeho věci. Ústavní soud by však takový postup mohl zvolit pouze tehdy, pokud by zjistil, že v řízení došlo k porušení ústavních procesních principů. V projednávané věci však taková situace nenastala. Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu. Jeho rozhodování musí být provedeno v rámci stanoveném trestním řádem. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy porušily základní práva stěžovatele v ústavní stížnosti naříkaným způsobem. Samo tvrzení stěžovatele že jednání pro které byl shledán vinným a odsouzen, aniž by obsahovalo relevantní tvrzení o zásahu do práva zaručeného v čl. 39 Listiny neobstojí Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-252/06-06)