# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2512/13

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 2512/13
- ECLI: ECLI:CZ:US:2015:4.US.2512.13.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 9. 7. 2015
- Datum zveřejnění: 6. 8. 2015
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
- Klíčová slova: trestní stíhání/zahájení, příslušnost/místní, soud/odnětí/přikázání věci, státní zastupitelství, přípravné řízení, orgán činný v trestním řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1; 141/1961 Sb., § 25, § 26, § 160 odst.1; 23/1994 Sb., § 15 odst.1 písm.d

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na zákonného soudce zakotvené v čl. 2 odstavci 2, v čl. 4 odstavci 4, v čl. 8 odstavci 2, a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 2 odstavcem 2 Ústavy České republiky, a s čl. 6 bodem 1 ve spojení s čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Výše uvedeným záznamem bylo rozšířeno zahájení úkonů trestního řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle § 331 odstavců 1, 2 a 3 písmeno b) trestního zákoníku a trestného činu podplácení podle § 332 odstavců 1 a 2 písmene b) trestního zákoníku, kteréhožto jednání se měla dopustit i stěžovatelka. Usneseními ze dne 13. června 2013, stejné spisové značky, bylo zahájeno trestní stíhání i proti stěžovatelce, pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomocí úřední osoby dle § 329 odstavce 1 písmene a) trestního zákoníku účastenstvím ve formě návodu podle § 24 odstavce 1 písmeno b) trestního zákoníku a trestní stíhání pro spáchání trestného činu podplácení podle § 332 odstavce 1 a 2 písmeno b) trestního zákoníku. Citovaným usnesením Okresního soudu v Ostravě byla stěžovatelka vzata do vazby podle ustanovení § 67 písmene b) trestního řádu. Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě i ke stížnosti stěžovatelky usnesení okresního soudu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatelku z vazby propustil, neboť pominul vazební důvod dle § 67 písmeno b) trestního řádu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že její jméno se poprvé v záznamech objevilo v záznamu o rozšíření úkonů ze dne 9. ledna 2013. Tomuto záznamu předcházely jiné dva záznamy, ze dne 6. ledna 2012 a z 5. října 2012. Prvnímu z uvedených záznamů přitom bezprostředně následovalo usnesení státního zástupce Vrchního státního zástupce v Praze usnesením ze dne 6. ledna 2012, č.j. 8 VZN 1501/2012-5, z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť jedním z podezřelých byl jeho náměstek. Dne 10. ledna 2012 pak Vrchní státní zástupce v Praze podal Nejvyššímu státnímu zastupitelství podnět k delegaci. Na to dne 11. ledna 2012 vydalo Nejvyšší státní zastupitelství usnesení, jímž, s ohledem na šetřené osoby, byla podle § 25 trestního řádu per analogiam, ve spojení s § 12a odstavce 2 zákona o státním zastupitelství, věc vedená pod sp. zn. 8 VZN 1501/2012, odňata Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze a výkon dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a k vykonávání úkonů v trestním řízení byl přikázán Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci.

V době zahájení úkonů vůči stěžovatelce tak věc dozorovalo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Okresní a Krajský soud v Ostravě. V tom stěžovatelka shledává porušení svých zákonem chráněných práv, prolomení ústavních limitů trestního řízení a z toho plynoucí nezákonnosti vydaných rozhodnutí. Stěžovatelka namítá, že příslušnost jiných územních orgánů byla založena ve věci, která se jí nikterak netýká a ani osoby, které jsou uvedeny v usnesení o přikázání výkonu dozoru Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci, nebyly dosud obviněny z jakékoliv trestné činnosti. Postup Vrchního státního zastupitelství v Olomouci je v jejím případě čistě účelový a naprosto nepřezkoumatelný.

K věci odkázala na judikáty Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 90/95, sp. zn. III. ÚS 232/95, a sp. zn. III. ÚS 293/98, a navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

K věci si Ústavní soud vyžádal vyjádření Okresního soudu v Ostravě, za který odpověděl příslušný soudce. Ten uvedl, že své důvody vyjádřil v napadeném usnesení. K námitce zákonného soudce odkázal na své vyjádření k věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2717/13. V citovaném vyjádření pak byl k otázce zákonného soudce proveden odkaz na ustanovení § 15 odstavec 1 písmeno d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, s popisem geneze případu.

K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž Krajský soud v Ostravě, prostřednictvím předsedy senátu, který uvedl, že soudce, jemuž byla věc přidělena, zemřel, a proto odkázal na napadené rozhodnutí i na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2717/13.

Rovněž vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Olomouci odkazuje na dřívější vyjádření k věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2717/13. Jak je přitom z obsahu citovaného vyjádření patrné, jedná se o podrobnější zopakování argumentace, kterou Vrchní státní zastupitelství v Olomouci užilo již v napadených rozhodnutích ze dne 13. června 2013. Je tedy patrné, že užitou argumentaci považuje za stále platnou a použitelnou. Nadto vyjádření Vrchního státního zástupce obsahovalo výčet věcí, které jsou u Ústavního soudu vedeny a v nichž byla napadena stejná, nebo obsahově shodná, rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Jedná se mimo již zmíněné o věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 1082/14; sp. zn. II. ÚS 2475/14; sp. zn. IV. ÚS 3028/13; a sp. zn. I. ÚS 1638/14. Dále Vrchní státní zástupce odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. července 2014, sp. zn. 1 To 40,41 a 42/2014, která se týkala místní příslušnosti v příbuzné věci.

Zaslaná vyjádření představovala pouze zopakování informací zjevných z napadených rozhodnutí, a proto je Ústavní soud k případné replice nezasílal.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka založila svoji ústavní stížnost na nesouhlasu s příslušností státního zastupitelství, respektive soudů, které v její věci o vazbě rozhodovaly. Právo na zákonného soudce, a ve spojení s tím i na příslušného státního zástupce dozorujícího vyšetřování, je podstatným výdobytkem právního státu. Za tím účelem je třeba stanovit důkladně podmínky, za nichž k takovému určení dochází, přičemž je třeba zvažovat veškeré možné varianty, které by negovaly smysl a účel tohoto institutu. Aplikací zákonných pravidel došlo k přikázání věci Nejvyšším státním zastupitelstvím Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci. Z faktu, že v průběhu času došlo k rozšíření úkonů trestního řízení, a stíhanou se stala i stěžovatelka, není možno bez dalšího dovodit, že původní určení státního zástupce bylo mylné, nebo že se již nemůže vztahovat na stěžovatelku. V napadeném rozhodnutí o zahájení trestního stíhání stěžovatelky vrchní státní zástupce důkladně osvětlil svoji místní příslušnost. Samotný nesouhlas stěžovatelky nezakládá nezákonnost takového postupu.

Senát Ústavního soudu proto uzavírá, že delegaci v projednávaném případě považuje za dostatečně odůvodněnou v usneseních Vrchního státního zastupitelství v Olomouci pobočka v Ostravě o zahájení trestního stíhání stěžovatelky. S ohledem na provázanost projednávané věci s řízeními o dalších ústavních stížnostech, lze pro stručnost odkázat na usnesení ze dne 21. května 2015, sp. zn. III. ÚS 2717/13, či ze dne 15. června 2015, sp. zn. I. ÚS 1082/14, v nichž se Ústavní soud s touto otázkou již vypořádal.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení orgánů veřejné moci, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2512/13-1)