# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2511/07 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 2511/07 - ECLI: ECLI:CZ:US:2008:4.US.2511.07.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 31. 1. 2008 - Datum zveřejnění: 13. 2. 2008 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně - Klíčová slova: dotace, subvence, správní soudnictví - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 150/2002 Sb., § 52 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále právo na svobodu podnikání zaručené v čl. 26 odst. 1 Listiny, jakož i právo aby státní moc byla uplatňována jen v případech a v mezích, které stanoví zákon podle čl. 2 odst. 2 Listiny. současně mělo dojít k zásahu do práva činit to, co zákon nezakazuje, zaručené v čl. 2 odst. 3 Listiny a právo na rovnost občanů před zákonem zaručené v čl. 1 Listiny. Finanční úřad v Havlíčkově Brodě vydal dne 16. dubna 2002 platební výměry na odvod neoprávněně použitých prostředků státního rozpočtu, na částku 711.874,- Kč za rok 1998 (č.j. 33744/02/223980/6277), částku 3,843.405,- Kč za rok 1999 (č.j. 33745/02/223980/6277), a částku 916.200,- Kč za rok 2000 (33746/02/223980/6277). Odvolání stěžovatele proti těmto platebním výměrům Finanční ředitelství v Brně rozhodnutími ze dne 31. ledna 2003 (č.j. 5401/02/FŘ/170 a č.j. 5402/02/FŘ/170) a ze dne 5. února 2003 (č.j. 5403/02/FŘ/170) zamítlo. Stěžovatel podal proti těmto rozhodnutím správní žaloby, o nichž Krajský soud v Brně rozhodl rozsudky ze dne 20. dubna 2005 (č.j. 30 Ca 115/2003-83, č.j. 30 Ca 116/2003-89 a č.j. 30 Ca 117/2003-73), jimiž rozhodnutí Finančního ředitelství zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. O kasační stížnosti Finančního ředitelství v Brně rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. června 2006, č.j. 1 Afs 92/2005-98, jímž napadené rozsudky zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně rozhodl nově, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, dne 15. listopadu 2006 (č.j. 30 Ca 169/2006-33 a č.j. 30 Ca 167/2006-41) a dne 21. prosince 2006 (č.j. 30 Ca 168/2006-26) tak, že správní žaloby stěžovatele zamítl. Shora citovaným rozsudkem Nejvyšší správní soud dne 11. července 2007 (č.j. 1 Afs 13/2007-62) kasační stížnost stěžovatele zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel obsáhle popsal okolnosti, za nichž byla Ministerstvem životního prostředí ČR stěžovateli poskytnuta investiční dotace, jakož i okolnosti, na jejichž základě správce daně dospěl k závěru, že stěžovatel nedodržel podmínky pro poskytnutí této dotace. Dále podrobně popsal způsob, jak stěžovatel postupoval a v čem správce daně nesprávně skutkový stav zhodnotil. Po využití procesních nástrojů, jak jsou popsány výše, dospěl stěžovatel k závěru, že zásah do jeho zaručených práv byl způsoben nesprávným postupem Nejvyššího správního soudu, spočívajícím v závěru, že skutková zjištění správce daně byla dostačující pro jeho závěry. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a dotčených spisů Krajského soudu v Brně, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů. Předně Ústavní soud konstatuje, že kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud vyhodnotil z podstatné části jako nepřípustnou ex lege (napadené rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno na základě závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu daného rozhodnutím o předchozí kasační stížnosti) dle § 104 odst. 3 písm. a) s.ř.s. Jako přípustnou posoudil Nejvyšší správní soud tu část kasační stížnosti, která směřovala proti neprovedení důkazních návrhů v novém řízení před krajským soudem. V pravomoci soudu ve správním soudnictví je rozhodovat, které důkazy budou provedeny (§ 52 s.ř.s.), přičemž toto zákonné zmocnění vychází z faktu, že soudní moc, je Ústavou České republiky svěřena soudům především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), a soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestanný (čl. 82 odst. 1). Pokud tuto část kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou, nevybočil tak z mezí, které mu právní řád stanovuje. Námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti se týkaly hlavně věcného posouzení jeho problému, přičemž napadené rozhodnutí se hmotně právními námitkami vůbec nezabývalo. Tyto otázky řešil Krajský soud v Brně v rozsudcích z 15. listopadu 2006 (č.j. 30 Ca 169/2006-33 a č.j. 30 Ca 167/2006-41) a 21. prosince 2006 (č.j. 30 Ca 168/2006-26). Tato rozhodnutí však nebyla napadena a lhůta k jejich napadení marně uplynula 6. února 2007 (č.j. 30 Ca 167/2006-41), 12. února 2007 (č.j. 30 Ca 169/2006-33) a 26. března 2007 (č.j. 30 Ca 168/2006-26). Stěžovatel tedy měl možnost napadnout uvedená rozhodnutí samostatnými ústavními stížnostmi v zákonné lhůtě. Pokud tak neučinil a podal pouze kasační stížnost, která se již nezabývala jeho tvrzeným hmotně právním nárokem, není v pravomoci Ústavního soudu takové jednání zvrátit posuzováním napadeného rozsudku. Naříkané právo na spravedlivý proces pak především zaručuje přímo a bezprostředně nárok na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel podal kasační stížnost, která byla z podstatné části nepřípustná, nelze v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které reflektovalo tuto okolnost, shledat tvrzené zkrácení v právu na spravedlivý proces. Skutečnost, že rozhodnutí správních soudů je založeno na právním názoru, se kterým se stěžovatel neztotožnil, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2511/07-1)