# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 25/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 25/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:4.US.25.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 2. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 12. 10. 2026
- Předmět řízení: základní práva a svobody/svoboda osobní/ochranné léčení a detence; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení; právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
- Klíčová slova: detence, duševní porucha, újma, dokazování, znalecký posudek, poučovací povinnost, poučení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.6, čl. 36 odst.1; 292/2013 Sb., § 72; 372/2011 Sb., § 38 odst.1 písm.b; 99/1963 Sb., § 127, § 132

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel byl od 12. 4. 2018 do 20. 5. 2018 bez souhlasu hospitalizován u vedlejší účastnice ("psychiatrická nemocnice") na základě § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Stěžovatel měl za to, že byl do psychiatrické nemocnice přijat a byl v ní držen neoprávněně. Po psychiatrické nemocnici se proto žalobou domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 500 000 Kč s úrokem z prodlení, majetkové újmy ve výši 305 000 Kč s úrokem z prodlení a omluvy.

2. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu stěžovatele zamítl. Zabýval se přípustností převzetí a dalšího držení stěžovatele v psychiatrické nemocnici, protože stěžovatel v zastaveném řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotnickém zařízení (mezitím byl totiž z psychiatrické nemocnice propuštěn) nebyl poučen, že podle § 72 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních ("z. ř. s."), může prohlásit, že trvá na projednání věci. Pokud by se ukázalo, že psychiatrická nemocnice převzala a dále držela stěžovatele neprávem, pak by za to nesla odpovědnost podle zákona č. 89/2019 Sb., občanský zákoník. Okresní soud zdůraznil, že stěžovatel uvedl, že veškerý svůj uplatněný nárok požaduje proto, že nebyl dán žádný objektivní důvod pro jeho převzetí a další držení v psychiatrické nemocnici bez jeho souhlasu. Podle okresního soudu byly splněny zákonné podmínky pro převzetí stěžovatele do psychiatrické nemocnice a jeho další držení. Stěžovatel trpěl duševním onemocněním, ohrožoval bezprostředně závažným způsobem své okolí (byl slovně agresivní, v pohotovosti k fyzické agresivitě, v napětí, projevoval se zvýšenou psychomotorickou aktivitou, v předchozích dnech vyhrožoval jiným osobám a byl za to trestně odsouzen), hrozbu pro okolí nebylo možné odvrátit jinak (zejména proto, že stěžovatel při ambulantní léčbě sám vysazoval medikaci) a hrozba trvala až do propuštění stěžovatele z nemocnice (jeho stav byl zpočátku spíše neměnný, posléze se za použití medikace postupně zlepšoval až do propuštění).

3. Krajský soud posoudil naplnění podmínek pro nedobrovolnou hospitalizaci a napadený rozsudek okresního soudu potvrdil. Zároveň zdůraznil, že stěžovatel svou žalobou netvrdil vznik jakékoli újmy na zdraví. Také neuplatňoval omluvu nebo peněžité plnění proto, že měl dostávat chybnou psychiatrickou medikaci, nebo naopak nedostávat správnou medikaci do očí, že byla chybně vedena zdravotnická dokumentace, že tu byl chybný přístup zdravotnického personálu při jednání se stěžovatelem (ponižující zacházení při konzumaci léků, vyhrožování, kurtování, odpírání hygieny, nedostatek toaletního papíru, nedostatečná strava apod.). Na těchto tvrzeních, z nichž některá se objevila poprvé až v odvolání (a jsou procesně nepřípustná), samotná žaloba od počátku a ani po připuštění změny nestála. Nic takového ze spisu ani nevyplývá. Žaloba byla podána proti psychiatrické nemocnici, proto bylo nutné zabývat se jen tím, zda ta do osobnosti stěžovatele zasáhla (nezákonným převzetím bez písemného souhlasu a následným držením), a nikoli tím, zda a jak případně pochybil někdo další.

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Shledal, že jeho obsahem je pouze polemika se skutkovými závěry, procesem hodnocení důkazů, se závěry znaleckého posudku a obvinění z komplotu všech zúčastněných osob na likvidaci stěžovatele. Stěžovatel předložil vlastní verzi skutkového stavu, proti právnímu posouzení jednání psychiatrické nemocnice však žádné relevantní námitky nevznesl. Pouhý nesouhlas s hodnocením důkazů extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy nezakládá. Stěžovatel neoznačil, ani v čem má uvedený extrémní rozpor s provedeným dokazováním spočívat, ani rozhodovací praxi dovolacího, popřípadě Ústavního soudu, od níž se měl odvolací soud při zjišťování skutkového stavu odchýlit.

5. Nejvyšší soud konstatoval, že napadený rozsudek krajského soudu je založen na jednoznačném skutkovém závěru, že stěžovatel se dlouhodobě léčil s psychiatrickou diagnózou rekurentní deprese a paranoidní poruchy osobnosti, a v době svého zadržení v psychiatrické nemocnici se choval způsobem, jenž odůvodňoval závěr, že představuje bezprostřední hrozbu pro sebe a své okolí, o čemž svědčí rovněž jeho odsouzení v trestním řízení (byl uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování). V řízení tak byly prokázány konkrétní důvody, pro které krajský soud neshledal zadržení stěžovatele neoprávněným, naopak byly naplněny všechny podmínky § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách. K bezprostřednosti hrozby Nejvyšší soud uvedl, že v době posuzování musí být bezprostředně přítomna hrozba nežádoucího následku, nikoliv však nezbytně také její projevy. Nelze vyčkávat, než bude pacient v důsledku duševní choroby skutečně vykonávat činnost, kterou bezprostředně zasáhne některou ze zákonem chráněných hodnot.

II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel žádá o přednostní projednání ústavní stížnosti a namítá, že nebyly splněny podmínky podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách pro jeho nedobrovolnou hospitalizaci. Poukazuje na průběh dne, kdy k hospitalizaci došlo a na výslechy osob, které s ním toho dne přišly do kontaktu. V den hospitalizace byl ošetřen svou zubní lékařkou i svou praktickou lékařkou, přičemž ty u něj nepozorovaly žádnou změnu chování. Obecné soudy také nezohlednily výpovědi policistů a svědeckou výpověď lékařky stěžovatele z oboru psychiatrie, která vypověděla, že stěžovatel pro své okolí nebyl nebezpečný. Zároveň však nepravdivě uvedla, že byla kvůli stěžovateli kontaktována starostou obce. Lékařka stěžovatele z oboru psychiatrie a lékařka v psychiatrické nemocnici nadto zastávaly protichůdná stanoviska ohledně toho, zda stěžovatel bezprostředně ohrožuje sebe nebo své okolí. Stěžovatel poukazuje na znalecký posudek z roku 2014, podle kterého u něj nehrozí fyzická agresivita a nebylo u něj navrženo ochranné léčení, neboť zjištěné rysy a projevy poruchy osobnosti nejsou léčebně ovlivnitelné. Krajský soud také nesprávně hodnotil výslech stěžovatele před policejním orgánem.

7. Podle stěžovatele obecné soudy vzaly v úvahu pouze skutečnosti ve prospěch psychiatrické nemocnice, kladly důraz na znalecký posudek vypracovaný v posuzované věci a nezohlednily jiné důkazy. Znalecký posudek a jeho závěry nebyly dostatečně odborné a znalec nedokázal odpovědět na dotazy soudu. Okresní soud přenesl odpovědnost soudního rozhodování na znalce ohledně právních otázek.

8. Stěžovatel zdůrazňuje, že nedobrovolná hospitalizace je prostředkem ultima ratio. Vůči němu však nebyla ani zvážena méně omezující opatření. O hospitalizaci stěžovatele bylo rozhodnuto dříve, než byl v psychiatrické nemocnici vyšetřen lékařem. K příjmu stěžovatele došlo, aniž by se setkal s lékařem, s lékařkou se setkal až po čtyřech hodinách. Podkladem pro nedobrovolnou hospitalizaci byla navíc zpráva lékařky stěžovatele z oboru psychiatrie, která doporučila hospitalizaci, nikoliv zpráva psychiatrické nemocnice. Z psychiatrické nemocnice měl navíc být propuštěn dříve než dne 20. 5. 2018. K tomu poukazuje na znalecký posudek vypracovaný pro účely souvisejícího trestního řízení a na to, že v průběhu nedobrovolné hospitalizace navštívil dne 25. 4. 2018 v doprovodu syna zubního lékaře.

9. Stěžovatel rovněž namítá, že v řízení před okresním soudem bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, a že měl být poučen podle § 5 o. s. ř. o existenci souvislostí, pro něž je jím požadované rozhodnutí fakticky i právně neuskutečnitelné. Pro chybějící poučovací povinnost nemohl řádně a náležitým způsobem argumentovat a domáhat se svých práv, které v řízení uplatňuje. V řízení pochybil i Nejvyšší soud při posouzení přípustnosti dovolání. Stěžovatel v dovolání vymezil právní otázky, které zakládaly jeho přípustnost. Z obsahu dovolání bylo zřejmé, v jakém procesním postupu soudu spatřuje pochybení a stěžovatel v něm poukazoval i na relevantní judikaturu.

10. Stěžovatel rovněž předkládá námitky vůči postupu psychiatrické nemocnice během jeho hospitalizace a namítá, že nebyla dodržena jeho práva jako pacienta, zejména zdůrazňuje poučovací povinnosti psychiatrické nemocnice, a že neumožnila přezkum jeho zdravotního stavu nezávislým lékařem. Obecné soudy nezkoumaly obsahovou a věcnou správnost oznámení o hospitalizaci stěžovatele zaslané soudu a psychiatrická nemocnice řádně nevedla zdravotnickou dokumentaci. Stěžovatel rovněž poukazuje na několik pochybení v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotnickém zařízení. O přípustnosti nedobrovolné hospitalizace nebylo doposud soudy pravomocně meritorně rozhodnuto.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud není povolán k zasahování do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.

12. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v posuzované věci jde o žalobu stěžovatele proti psychiatrické nemocnici, kterou se domáhal omluvy a náhrady majetkové a nemajetkové újmy za to, že byl do psychiatrické nemocnice přijat a byl v ní držen neoprávněně. Ústavní soud se tak zabýval námitkami, které souvisejí s tímto řízením. Předmětem posuzované věci není řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotnickém zařízení ani další námitky stěžovatele ohledně průběhu hospitalizace, na což byl stěžovatel ostatně upozorněn již krajským soudem v napadeném rozsudku (viz bod 3 tohoto usnesení) a v ústavní stížnosti se s tímto závěrem nijak nevypořádává.

13. Předmětem posuzované věci je tak otázka splnění podmínek § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách, nicméně ne pro účely řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotnickém zařízení, ale pro účely řízení o žalobě proti psychiatrické nemocnici. Nesplnění podmínek § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách by totiž zakládalo občanskoprávní odpovědnost psychiatrické nemocnice. Důvod, proč se obecné soudy zákonností nedobrovolné hospitalizace zabývaly v posuzované věci, přitom spočíval v tom, že stěžovatel v zastaveném řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotnickém zařízení nebyl poučen podle § 72 z. ř. s., že může trvat na projednání věci.

14. Podle judikatury Ústavního soudu nedobrovolná hospitalizace představuje intenzivní zásah do práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Omezení práva na osobní svobodu je možné pouze za přísného dodržení všech zákonných podmínek. Podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách je nedobrovolná hospitalizace podmíněna bezprostředností závažné hrozby pro sebe či okolí umístěného a nemožností tuto hrozbu odvrátit jinak (zásada subsidiarity). Tyto podmínky je navíc třeba vykládat restriktivně. Tomu musí odpovídat také vysoká míra ochrany procesních práv. Soudní přezkum nedobrovolné hospitalizace musí být důkladný, neboť jedině tehdy lze mít za to, že procesní záruky před svévolným zbavením osobní svobody jsou prakticky účinné (nález ze dne 27. 5. 2026 sp. zn. I. ÚS 30/26, body 18, 20 a 25). V situaci, kdy zákonné podmínky nejsou beze zbytku naplněny a je pouze vysoce pravděpodobné, že by naplněny být mohly, pokud by k nedobrovolné hospitalizaci nedošlo, je nutné klást na všechny aktéry o to vyšší požadavky, pokud jde o posouzení, zda byla konkrétní zdravotnická detence přípustná (nález sp. zn. I. ÚS 1114/25, bod 41).

15. Provádění a hodnocení důkazů, a na základě toho pak zjišťování skutkového stavu, náleží obecným soudům. Ústavní soud do této jejich sféry vstupuje pouze tehdy, pokud se obecné soudy dopustí zjevné svévole. Tedy v případech, ve kterých by skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo by v extrémním nesouladu byla skutková zjištění s úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právní závěry na straně druhé.

16. Znalecký posudek je důkazem, který podléhá kritickému hodnocení obecným soudem podle § 132 o. s. ř. Je nezbytné jej posuzovat stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, přičemž nepožívá a priori větší důkazní síly. Závěry znaleckého posudku nemohou být soudem mechanicky přebírány. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, či bez dalšího důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popření zásady volného hodnocení důkazů soudcem podle jeho vnitřního přesvědčení. Privilegování znaleckého důkazu a přenášení odpovědnosti za skutkovou (popř. i právní) správnost soudního rozhodování na znalce nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat, a to již proto, že by tímto byla eliminována role soudní moci. Soud může od znalce žádat jen objasnění odborných skutkových zjištění, nikoli právní závěry. Součástí hodnocení důkazů nadto musejí být též vyjádření účastníků řízení ke znaleckému posudku, v nichž mohou poukazovat na nesrovnalosti či vady znaleckých závěrů či postupu znalce. Je povinností obecného soudu v potřebné míře na taková vyjádření reagovat v odůvodnění rozhodnutí. Pokud tak neučiní, vystavuje se riziku porušení ústavně zaručeného práva na náležité odůvodnění soudních rozhodnutí, které je součástí práva na spravedlivý proces (nález ze dne 8. 1. 2026 sp. zn. I. ÚS 1114/25, bod 23).

17. Co se týče provedeného dokazování, skutkových zjištění a právních závěrů obecných soudů, Ústavní soud nemá za to, že by se obecné soudy v posuzované věci dopustily excesu, který by vyžadoval jeho kasační zásah. V řízení byla provedena kromě znaleckého posudku řada důkazů, na základě kterých obecné soudy učinily relevantní skutková zjištění. Závěry obecných soudů o naplnění zákonných podmínek pro nedobrovolnou hospitalizaci zároveň Ústavní soud považuje za dostatečně odůvodněné.

18. Obecné soudy podrobně posuzovaly průběh dne, kdy byl stěžovatel hospitalizován a přihlédly k interakcím stěžovatele s jednotlivými osobami, s nimiž v té době přišel do styku. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatel zcela přechází své chování, které předcházelo jeho převozu do psychiatrické nemocnice. Shrnul, že stěžovatel ve dnech 19. 2. 2018 a 29. 3. 2018 navštívil svou lékařku z oboru psychiatrie, při vyšetření proklamoval mimo jiné své pocity křivdy i viny, své agresivní představy, např. že by "někoho praštil", že v něm "stoupá nenávist". Také oznámil, že nedodržuje předepsanou medikaci. V té době, i v dubnu 2018, těsně před hospitalizací, různým způsobem vyhrožoval zaměstnancům zemědělského družstva, se kterým měl dlouhodobé (i soudní) spory, násilím a těžkou újmou na zdraví. Vyrobil i výhrůžné cedule na pozemek, takže vykázal i určitou reálnou aktivitu, neomezoval se jen na slovní vyjádření v ordinaci. O tom v místě musela být určitá vědomost.

19. Krajský soud rovněž uvedl, že není podstatné, zda lékařce ohledně stěžovatele volali jen občané obce (s obavami ze stěžovatele, že zastřelí sebe nebo někoho jiného) nebo i starosta obce. Nebezpečné vyhrožování stěžovatele bylo tehdy vyšetřováno policií, takže o tomto jednání, které se později potvrdilo (a stěžovatel byl za něj také odsouzen v trestním řízení), zúčastněné osoby věděly. Nebezpečné jednání stěžovatele tedy bylo tehdy v daném místě známé a velmi aktuální a intenzivní. Ústavní soud dodává, že skutečnost, že stěžovatel vyhrožoval násilím jiným osobám, byla v posuzované věci prokázána i bez ohledu na jeho konkrétní tvrzení při výslechu u policie.

20. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatel byl kvůli vyšetřování jeho výhrůžek osobně na policii dne 11. 4. 2018 a dne 12. 4. 2018, kdy mu byla poměrně záhy přiložena pouta. Policie nevyhotovila žádný záznam k tomu, co použití uvedených prostředků předcházelo a policisté, kteří byli vyslechnuti jako svědci, už si na detaily nevzpomněli, byť jeden z nich uvedl, že stěžovatel "nějak říkal, že je mu všechno jedno." Nicméně, výsledkem blíže nezjištěného chování stěžovatele na policii bylo jeho zajištění, včetně přiložení pout, která mu byla ponechána i cestou, dále vyžádání zprávy stěžovatelovy ošetřující lékařky z oboru psychiatrie (byť ta stěžovatele daný den přímo nevyšetřila), která ve své výpovědi tehdejší "vážné obavy" policie potvrdila, a převoz prostřednictvím zdravotnické záchranné služby do psychiatrické nemocnice, kde byl stěžovatel převzat k hospitalizaci.

21. Krajský soud uvedl, že skutečnost, že ráno stěžovatel sám vyhledal ošetření u své zubní lékařky a praktické lékařky, s nimiž tehdy neměl žádné spory a jejichž ošetření potřeboval, takže se zde choval "normálně a nikoho neohrožoval", samozřejmě nevypovídá o tom, jak se choval, popř. jak hrozilo, že se bude chovat jinde a k jiným. Stěžovatel měl dobrý důvod se chovat slušně i při převozu do psychiatrické nemocnice prostřednictvím zdravotnické záchranné služby. Jednak měl za sebou incident na policii, kvůli kterému byl zajištěn a převážen, dále měl nasazená pouta a stále byla přítomna policie, takže ani neměl k agresi příliš prostoru, a navíc ještě mohl doufat, že k převzetí do nemocnice bez jeho souhlasu nakonec nedojde, jak požadoval. Chování stěžovatele v nemocnici se ale rázem změnilo, když si uvědomil, že tomu tak být nemusí, a že nedobrovolné převzetí už mu hrozí. O tom svědčí záznamy lékařů na místě dne 12. 4. 2018, odmítání spolupráce, vyhrožování, zmínky o tom, že stěžovatel byl "vzteklý, odmítavý, negativistický, kverulující, vyhrožující".

22. Krajský soud neuvěřil verzi stěžovatele, že byl neškodný, a že šlo o rozsáhlý komplot, zaměřený proti němu, jako místnímu zemědělci, v touze všech zúčastněných osob ho poškodit, připravit o pozemek a zasetou pšenici, nebo "zamezit natáčení celého případu televizí". Podle krajského soudu všechny zúčastněné osoby vykonávaly tehdy svou práci na základě skutečného nebezpečného chování stěžovatele, k němuž tehdy docházelo (byl za to také odsouzen) a hrozilo, že docházet bude, a že se může i zhoršovat, čehož se všichni obávali. To potvrdil i znalec. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatel trpí, mimo jiné, paranoidní poruchou osobnosti, a že jeho prožívání vůbec nemusí odpovídat realitě.

23. Obecné soudy dostatečně odůvodnily naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách. Bylo prokázáno, že stěžovatel v době nedobrovolné hospitalizace trpěl duševní poruchou, která byla koncem března a počátkem dubna 2018 dekompenzována. Splnění této podmínky ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani nijak kvalifikovaně nezpochybňuje.

24. Co se týče bezprostředního a závažného ohrožení krajský soud konstatoval, že vše je třeba hodnotit optikou tehdejší situace, racionálně, nikoli ex post. Výhrůžky těžkou újmou byly více než závažné, zejména ze strany psychiatrického pacienta, který své odhodlání manifestuje nejen slovně, ale i některými dalšími činy. Krajský soud poukázal na konkrétní projevy stěžovatele v psychiatrické nemocnici. Stěžovatel byl slovně agresivní, v napětí, v pohotovosti k agresi, měl zvýšenou psychomotorickou agresivitu, přecházel z místa na místo, odmítal spolupracovat. Byl neklidný, v tenzi, měl zaťaté svaly, což jsou, jak přijímající lékařka i znalec uvedli, z psychiatrického hlediska známky "bezprostředně hrozící agrese." Snahu stěžovatele vše svést na příliš dlouhou proceduru přijetí krajský soud označil za jasně účelovou. Stěžovateli nevadila procedura, ale hrozba jejího výsledku, tedy nedobrovolného převzetí. Své předchozí výhrůžky si nepřipouštěl, náhled na své chování neměl. Krajský soud zdůraznil, že není třeba, aby policie či ošetřující lékař vyčkávali na okamžik, kdy se pacient rozhodne útok uskutečnit a teprve v tomto momentu ho zpacifikovali, to již může být pozdě. Účelem § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách je možnému (pravděpodobnému) útoku předejít, zabránit ohrožování či dokonce poškození jiných.

25. Krajský soud se vyjádřil i k otázce mírnějších opatření. Dospěl přitom k závěru, že popsané nebezpečí nebylo možné odvrátit jinak, např. psychiatrickou péčí v terénu, jak navrhoval stěžovatel. Poukázal na to, že stěžovatel v té době již delší dobu medikaci neužíval a na své chování zjevně neměl žádný kritický náhled, což ostatně přetrvalo ještě řadu týdnů následné hospitalizace i při soustředěné ústavní lékařské péči. Bylo tedy těžké racionálně očekávat, že by se situace urovnala sama nebo jen ambulantním léčením.

26. Obecné soudy se zabývaly i dalším držením stěžovatele v psychiatrické nemocnici až do 20. 5. 2018. Přihlédly jednak ke znaleckému posudku, ale také k lékařským zprávám psychiatrické nemocnice. Krajský soud podrobně shrnul průběh hospitalizace stěžovatele (body 36 a 37 napadeného rozsudku) a dospěl k závěru, že první výrazné zlepšení bylo zaznamenáno 16. 5. 2018, do té doby byl vývoj postupný, nedostačující. První náznak, že bude možné pokračovat v léčbě ambulantní formou, a že stěžovatel je bez agresivních projevů i suicidálních úvah, se objevil až 18. 5. 2018, proto bylo propuštění naplánováno až na 20. 5. 2018, což za správný postup označil i znalec. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatel ještě dne 18. 5. odmítal podepsat souhlas s hospitalizací (což umenšuje závěr o reálném náhledu na onemocnění a na proběhlou hospitalizaci) a pokračování v léčbě ambulantní formou připustil poprvé. Existoval tedy racionální důvod vyčkat, zda je jeho stav skutečně již natolik ustálený, aby v nutné léčbě pokračoval a nebyl nebezpečný. Obecné soudy se rovněž výslovně vyjádřily k vycházce stěžovatele za doprovodu jeho syna dne 25. 4. 2018, kdy s ohledem na vyjádření znalce uvedly, že jde o jeden z terapeutických postupů, přičemž okresní soud poukázal na to, že pokud by povolení vycházek automaticky znamenalo, že pacient už může být propuštěn, ztratily by vycházky svůj smysl a vůbec by se u nedobrovolně hospitalizovaných pacientů nemohly používat.

27. Obecné soudy se vypořádaly i se znaleckým posudkem vypracovaným pro účely trestního řízení (bod 56 rozsudku okresního soudu). Co se týče znaleckého posudku z roku 2014, stěžovatel nevysvětlil jeho relevanci pro posouzení jeho zdravotního stavu v roce 2018. Rozdíly ve stanoviscích lékařky stěžovatele z oboru psychiatrie a lékařky v psychiatrické nemocnici k otázce, zda stěžovatel bezprostředně ohrožuje sebe nebo své okolí, byly vypořádány ve znaleckém posudku. Co se týče zprávy lékařky stěžovatele z oboru psychiatrie, která doporučila hospitalizaci stěžovatele, stěžovatel se samostatnou žalobou po lékařce domáhal náhrady majetkové a nemajetkové újmy a omluvy. V řízení však byl neúspěšný a jeho ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 17. 12. 2025 sp. zn. II. ÚS 3570/25. Jak však uvedl krajský soud, tato zpráva sama o sobě k hospitalizaci nevedla, rozhodné bylo vyšetření na příjmu. Rozhodnutí o nedobrovolné hospitalizaci učinila lékařka psychiatrické nemocnice (bod 36 rozsudku okresního soudu). Z provedeného dokazování přitom nevyplývá, že by se stěžovatel s lékařkou v psychiatrické nemocnici setkal až po čtyřech hodinách (zejm. body 9 a 19 rozsudku okresního soudu).

28. Ústavní soud konstatuje, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že obecné soudy při posouzení věci vycházely ze znaleckého posudku a nezohlednily jiné důkazy. Nesouhlas stěžovatele se znaleckým posouzením sám o sobě nezakládá vadnost znaleckého posudku či nedostatečnou odbornost znalce. Stěžovatel nadto blíže nespecifikoval, na jaké dotazy soudu nedokázal znalec odpovědět. Obecné soudy vady ve znaleckém posudku neshledaly. Podle krajského soudu závěry znalce odpovídaly dalším provedeným důkazům. Z povahy posuzované věci byl znalecký posudek důležitým důkazem, ze kterého obecné soudy vycházely, zároveň však zohlednily celou řadu dalších důkazů včetně lékařských zpráv a výpovědí svědků a vypořádaly se s námitkami stěžovatele. Vedle závěrů znaleckého posudku dostatečně vysvětlily i své vlastní závěry ohledně naplnění podmínky bezprostřednosti ohrožení a krajský soud vysvětlil, proč mírnější opatření nebyla na místě.

29. K námitce ohledně porušení práva stěžovatele na zákonného soudce se dostatečně vyjádřil krajský soud v napadeném rozsudku (body 19-20 napadeného rozsudku) a vysvětlil, proč k porušení nedošlo. Stěžovatel na odůvodnění krajského soudu v ústavní stížnosti ani jejích doplněních nereaguje.

30. V postupu Nejvyššího soudu Ústavní soud rovněž neshledal ústavněprávně relevantní pochybení. Nejvyšší soud neodmítl dovolání stěžovatele pro vady, ale "kvazimeritorně" jej posoudil. Reagoval na stěžovatelem citovanou judikaturu k otázkám detenčního řízení (ze které stěžovatel v ústavní stížnosti zejména dovozuje přípustnost dovolání) konstatoval však, že není na projednávanou věc přiléhavá, neboť skutkový stav byl v této věci jiný. Vyjádřil se ke splnění podmínek nedobrovolné hospitalizace (shrnuto výše v bodě 5). Zároveň však vysvětlil, že stěžovatel v dovolání pouze rozporoval skutkový stav, aniž by označil rozhodovací praxi dovolacího, popřípadě Ústavního soudu, od níž se měl krajský soud při zjišťování skutkového stavu odchýlit, a neoznačil ani, v čem měl uvedený extrémní rozpor s provedeným dokazováním spočívat. Pouhý nesouhlas s hodnocením důkazů extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy nezakládá.

31. Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se absence poučení, stěžovatel blíže nevysvětluje, jaké jím požadované rozhodnutí bylo fakticky i právně neuskutečnitelné. Z ústavní stížnosti tedy nevyplývá, o čem konkrétně stěžovatel nebyl obecnými soudy poučen a jakého rozhodnutí se nemohl domoci. Stěžovatel byl nadto už v řízení před okresním soudem zastoupen advokátem. Pro úplnost Ústavní soud opakuje, že řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotnickém zařízení není předmětem nynějšího řízení.

32. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. O návrhu na přednostní projednání Ústavní soud samostatně nerozhodoval, o ústavní stížnosti však rozhodl mimo pořadí bez zbytečného odkladu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-25/26-1)