# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2488/09

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 2488/09
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:4.US.2488.09.1
- Typ rozhodnutí: Nález
- Datum rozhodnutí: 2. 3. 2010
- Datum zveřejnění: 18. 3. 2010
- Předmět řízení: K právu na zákonného soudce a odůvodnění soudního rozhodnutí při delegaci věci
- Klíčová slova: odůvodnění, soud/odnětí/přikázání věci, příslušnost/místní
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 12 odst.2, § 85 odst.3, § 11 odst.1, § 169

## Právní věta

Z toho důvodu, aby bylo vyloučeno libovolné určování příslušnosti soudu, jež vede k porušení práva na zákonného soudce, je naprosto nezbytné, aby každé rozhodnutí soudu měnící zákonem stanovenou a při zahájení řízení založenou místní příslušnost soudu (§ 11 odst. 1 o. s. ř.) bylo přezkoumatelným způsobem zdůvodněno. Pokud tedy vrchní soud v posuzované věci své rozhodnutí nezdůvodnil vůbec (aniž byly dány podmínky ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř.), uvedené povinnosti nedostál, a porušil tak nejen ustanovení § 169 o. s. ř., ale také principy spravedlivého procesu, což ve svých důsledcích mohlo vést k porušení práva na zákonného soudce.

## Abstrakt

Analytická právní věta

Pokud není rozhodnutí soudu, které mění zákonem stanovenou místní příslušnost soudu, přezkoumatelným způsobem zdůvodněno, nelze vyloučit libovůli při určování příslušnosti soudu. Takový postup vede k porušení principů spravedlivého procesu, což ve svých důsledcích může vést k porušení práva na zákonného soudce.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky M. B. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 2. 3. 2010 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. Ncd 257/2009 ze dne 10. 7. 2009.

Narativní část

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení výše označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla její věc, vedená u Obvodního soudu pro Prahu 5, z důvodu vhodnosti dle § 12 odst. 2 o.s.ř. přikázána Okresnímu soudu v Litoměřicích. Stěžovatelka uvedla, že daným rozhodnutím bylo porušeno právo na zákonného soudce a spravedlivý proces, neboť napadené usnesení postrádá jakékoliv zdůvodnění o přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ústavní soud se ve svých rozhodnutích, týkajících se výkladu práva na zákonného soudce, již vícekrát zabýval otázkou dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 144/2000, III. ÚS 2853/07, III. ÚS 529/08). Vyjádřil tak, že zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování. Právě z toho důvodu, aby bylo vyloučeno libovolné určování příslušnosti soudu, jež vede k porušení práva na zákonného soudce, je naprosto nezbytné, aby každé rozhodnutí soudu, měnící zákonem stanovenou při zahájení řízení založenou místní příslušnost soudu (§ 11 odst. 1 o.s.ř.), bylo přezkoumatelným způsobem zdůvodněno. Pokud tedy vrchní soud své rozhodnutí nezdůvodnil vůbec (aniž byly dány podmínky ustanovení § 169 odst. 2 o.s.ř.), uvedené povinnosti nedostál a porušil tak nejen ustanovení § 169 o.s.ř., ale také principy spravedlivého procesu, což ve svých důsledcích mohlo vést k porušení práva na zákonného soudce. Ústavní soud tak v dané věci dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Pavel Holländer. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

## Výrok

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. Ncd 257/2009 ze dne 10. 7. 2009 se zrušuje.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla její věc, vedená u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 620/2008, z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") přikázána Okresnímu soudu v Litoměřicích. Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo na zákonného soudce a spravedlivý proces. Porušení těchto svých ústavně zaručených práv, dovolávaje se judikatury Ústavního soudu [nálezy sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431), I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213), III. ÚS 183/03 ze dne 14. 9. 2005 (N 175/38 SbNU 399), III. ÚS 529/08 ze dne 12. 3. 2009 (N 55/52 SbNU 549), III. ÚS 2853/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 83/49 SbNU 197) a další], spatřuje stěžovatelka v podstatě v tom, že napadené usnesení postrádá jakékoliv zdůvodnění rozhodnutí o přikázání její věci jinému soudu z důvodu vhodnosti. V odůvodnění ústavní stížnosti zároveň uvádí důvody, které podle ní svědčí tomu, že návrhu na delegaci v posuzované věci nelze vyhovět.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti jako účastník řízení před Ústavním soudem uvedl, že v plném rozsahu odkazuje na své usnesení ze dne 10. 7. 2009.

V řízení před obecnými soudy žalovaný JUDr. J. K., správce konkursní podstaty úpadce ZKL Klášterec nad Ohří, a. s., se, ač Ústavním soudem vyzván, k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil a společnost Finar, s. r. o., se sídlem v Praze 5 (další žalovaný) sice písemné vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, v němž v podstatě dává najevo, že napadené rozhodnutí porušuje principy spravedlivého procesu, předložila, učinila tak však sama, aniž doložila právní zastoupení, které je v řízení před Ústavním soudem povinné (§ 29, § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a Ústavní soud tak s těmito subjekty jako s vedlejšími účastníky řízení nejednal.

Poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je důvodná.

Ze spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 14 C 139/2009, který si Ústavní soud připojil, je patrno, že v daném řízení, v němž stěžovatelka má postavení žalobkyně, tato svou žalobu směřující proti žalovaným 1. společnosti Finar, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Vrázova 7, a 2. JUDr. J. K., správci konkursní podstaty úpadce ZKL Klášterec nad Ohří, adresovala jako soudu místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 5, který byl obecným soudem 1. žalovaného (§ 85 odst. 3 o. s. ř.). 2. žalovaný posléze podal jmenovanému procesnímu soudu návrh na delegaci věci z důvodů vhodnosti (§ 12 odst. 2 o. s. ř.) jinému soudu, s kterýmžto návrhem však stěžovatelka projevila nesouhlas. Vrchní soud pak ústavní stížností napadeným usnesením uvedenému návrhu na delegaci vyhověl a věc přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích, aniž však jakkoliv své rozhodnutí odůvodnil.

Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ústavní soud se ve svých rozhodnutích týkajících se výkladu práva na zákonného soudce již vícekrát zabýval otázkou dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu [viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101), IV. ÚS 222/96 ze dne 7. 10. 1996 (N 97/6 SbNU 201), III. ÚS 230/96 ze dne 29. 5. 1997 (N 65/8 SbNU 141), III. ÚS 200/98 ze dne 17. 12. 1998 (N 155/12 SbNU 423), usnesení sp. zn. II. ÚS 544/02 ze dne 8. 10. 2002 (U 33/28 SbNU 429), nálezy sp. zn. III. ÚS 561/02 ze dne 16. 1. 2003 (N 9/29 SbNU 63), I. ÚS 144/2000 ze dne 15. 11. 2001 (N 172/24 SbNU 281), III. ÚS 2853/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 83/49 SbNU 197), III. ÚS 529/08 ze dne 12. 3. 2009 (N 55/52 SbNU 549)]. Vyjádřil tak, že zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování. Právě z toho důvodu, aby bylo vyloučeno libovolné určování příslušnosti soudu, jež vede k porušení práva na zákonného soudce, je naprosto nezbytné, aby každé rozhodnutí soudu měnící zákonem stanovenou a při zahájení řízení založenou místní příslušnost soudu (§ 11 odst. 1 o. s. ř.) bylo přezkoumatelným způsobem zdůvodněno. Pokud tedy vrchní soud v posuzované věci své rozhodnutí nezdůvodnil vůbec (aniž byly dány podmínky ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř.), uvedené povinnosti nedostál, a porušil tak nejen ustanovení § 169 o. s. ř., ale také principy spravedlivého procesu, což ve svých důsledcích mohlo vést k porušení práva na zákonného soudce.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2488/09-1)