# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2480/19

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 2480/19
- ECLI: ECLI:CZ:US:2019:4.US.2480.19.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 24. 9. 2019
- Datum zveřejnění: 14. 10. 2019
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
- Klíčová slova: daň/daňová povinnost, daň, daň/správce daně
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.5; 235/2004 Sb.; 280/2009 Sb., § 167

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Specializovaný finanční úřad (dále jen "správce daně") uložil podle § 167 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění (dále jen "daňový řád"), stěžovatelce zajišťovacími příkazy ze dne 22. 6. 2016 provést úhradu dosud nestanovené daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") pro důvodné obavy ohledně její budoucí dobytnosti a podezření, že stěžovatelka je součástí podnikatelské struktury, která se dopouští podvodu na DPH. Vedlejší účastník zamítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím správce daně rozhodnutím
č. j. 33498/16/5100-41458-711233 ze dne 28. 7. 2016 a zajišťovací příkazy potvrdil.

2. Městský soudu v Praze (dále jen "městský soud") zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka rozsudkem č. j. 11 Af 55/2016-102 ze dne 23. 10. 2018. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti stěžovatelky proti rozsudku městského soudu rozsudkem č. j. 4 Afs 387/2018-48 ze dne 9. 5. 2019.

3. Rozsudky Nejvyššího správního soudu a městského soudu stěžovatelka napadá ústavní stížností a navrhuje jejich zrušení; namítá porušení svých ústavně zaručených práv na ukládání daní a poplatků jen na základě zákona podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a práva na tzv. spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, kterých se měly správní soudy dopustit zejm. tím, že formalistickým postupem nerespektujícím účel zákona aprobovaly rozhodnutí správce daně, jež jsou založena na domněnkách a nepodložených podezřeních. Rozhodnutí správních soudů, vedlejšího účastníka i správce daně jsou nepřezkoumatelná a založena na tvrzeních, která byla stěžovatelkou vyvrácena. Pro vydání zajišťovacích příkazů nebyly splněny zákonné podmínky, bezvadná spolupráce stěžovatelky s orgány finanční správy v minulosti a její dobrá ekonomická kondice poskytovaly dostatečnou záruku řádného placení daní. Reálně nesplnitelný požadavek na složení jistoty podle zajišťovacích příkazů vedl ke zhoršení dobytnosti daně a úpadku stěžovatelky.

4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a je přípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.

5. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je založena na polemice s hodnocením indicií vedoucích správce daně k vydání zajišťovacích příkazů a z podstatné části již byla vypořádána správními soudy; ústavní stížnost proto postrádá ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka vytrhla z kontextu některé části napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ve kterém bylo podrobně, srozumitelně a v návaznosti na výkladovou praxi tohoto soudu vysvětleno, že s ohledem na účel a povahu zajišťovacích příkazů nemusí být k jejich vydání pochybnosti správce daně s jistotou prokázány, stejně jako bylo v souladu s ústavním pořádkem odůvodněno splnění předpokladů jejich vydání podle příslušných ustanovení daňového řádu. Nadto správní soudy odůvodnily rozdíl v podmínkách vydání zajišťovacích příkazů a rozhodnutí o posečkání daně a nepřiléhavost této části argumentace stěžovatelky. Stěžovatelkou zmiňované nálezy Ústavního soudu nejsou v posuzované věci relevantní; obecné odkazy na vzájemný vztah jazykového a teleologického výkladu práva či zákaz zásahu do podnikatelské činnosti způsobem odporujícím dobrým mravům soutěže bez bližší návaznosti na posuzovanou věc nemohou založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud ve zbytku pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozsudků.

6. Ústavní soud dospěl k závěru, že správní soudy i orgány finanční správy učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatelky a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Stěžovatelka se svou argumentací, jejíž značnou část vznesla již v řízení před správními soudy, snaží učinit z Ústavního soudu další instanci soustavy správních soudů, kterou mnohokrát rozhodl, že není. Kasační zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu v případě excesu, který v posuzované věci nenastal.

7. Pro výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný; podle § 43 odst. 3 téhož zákona obsahuje usnesení jen stručné odůvodnění.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2480/19-1)