# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 248/96

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 248/96
- ECLI: ECLI:CZ:US:1996:4.US.248.96
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 11. 1996
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: Lhůta k podání ústavní stížnosti.
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 140 odst.1 písm.a; 182/1993 Sb., § 72 odst.2, § 75 odst.1

## Právní věta

Podle § 140 odst. 1 písm. a) trestního řádu nabývá usnesení soudu, proti němuž není přípustný opravný prostředek, právní moci dnem vyhlášení a je nerozhodné, kdy bylo písemné vyhotovení usnesení doručeno. Kogentní ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neumožňuje prominutí ani prodloužení 60denní lhůty k podání ústavní stížnosti.

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavnímu soudu bylo dne 10. 9. 1996 doručeno podání stěžovatele, doplněné podáním označeným jako ústavní stížnost a doručeným dne 19. 11. 1996, které směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím. Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel jako obžalovaný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 a 3 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou. Odvolání podané obžalovaným odvolací soud podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné. Stěžovatel je přesvědčen o tom, jak uvádí v ústavní stížnosti, že soudy obou stupňů při rozhodování ve věci nevyvrátily jeho obhajobu, neboť své jednání hodnotí jako nutnou obranu, a dále pak vycházely i z nesprávného skutkového zjištění. Podle jeho názoru nebyla věnována dostatečná pozornost návrhu na pořízení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a znovu vyslechnuti navržení svědci. Stěžovatel proto namítá, že byl nespravedlivě odsouzen, navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí s tvrzením, že byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody podle čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst.1 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Podle usnesení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 cit. zákona).
Vzhledem k ustanovení § 140 odst. 1 písm. a) trestního řádu nabylo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 1994, sp. zn. 7 To 54/94, právní moci dne 18. 5. 1994, tj. dnem vyhlášení, neboť se jedná o rozhodnutí, proti němuž zákon nepřipouští další řádný opravný prostředek. Z hlediska uvedeného ustanovení je proto nerozhodné, kdy bylo písemné vyhotovení rozsudku doručeno. Byla-li tedy ústavní stížnost podána až dne 9. 9. 1996 (podle razítka podací pošty), stalo se tak po uplynutí zákonné šedesátidenní lhůty. Ústavní soud k tomu připomíná, že kogentní ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. neumožňuje prominutí ani prodloužení lhůty pro podání ústavní stížnosti.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost, která byla podána po lhůtě stanovené pro její podání, podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnout, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-248/96-96)