# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2380/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 2380/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:4.US.2380.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 9. 7. 2012
- Datum zveřejnění: 23. 7. 2012

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavnímu soudu bylo dne 25. června 2012 doručeno podání stěžovatelky ve věci perzekuce a selekce její osoby soudy, Policií České republiky a dalšími státními institucemi v České republice.

Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není.

Stěžovatelka nerespektovala ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jenž ukládá fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem. Ústavním soudem bylo zjištěno, že stěžovatelka iniciovala v minulosti celou řadu jiných řízení před Ústavním soudem, v jejichž průběhu byla opakovaně, řádně a podrobně poučena o zákonných náležitostech ústavní stížnosti s důrazem na povinné zastoupení advokátem (kupř. řízení vedená pod sp. zn. I. ÚS 717/06, IV. ÚS 373/06 či III. ÚS 1730/07). Stěžovatelce je tak z předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatelky, aby podala ústavní stížnost splňující předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Zákonná šedesátidenní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby Ústavní soud i v tomto řízení stěžovatelku opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu, je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Soudkyně zpravodajka proto v posuzované věci na základě popsané situace shledala důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podaný návrh odmítla.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2380/12-1)