# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2360/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 2360/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:4.US.2360.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 3. 1. 2011
- Datum zveřejnění: 18. 1. 2011
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
- Klíčová slova: předběžné opatření, valná hromada
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2; 99/1963 Sb., § 169 odst.2, § 102

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze odmítajícího odvolání proti předběžnému opatření Městského soudu v Praze.

Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Městský soud v Praze v řízení o žalobě obchodní společnosti PRAGUE ASSOCIATES (CYPRUS) LIMITED proti žalovanému Ing. K. B. o vydání akcií společnosti Pekárny a cukrárny Klatovy nařídil předběžné opatření, jímž podle ustanovení § 102 a § 169 odst. 2 o. s. ř. zakázal stěžovatelce konat náhradní valnou hromadu svolanou na den 14. 5. 2010 od 10.00 hod. do sídla této společnosti (bod 1 výroku) a dále zakázal Mgr. M. N. tuto valnou hromadu zahájit a vykonávat funkci jejího předsedy (bod 2 výroku). Stěžovatelka podala proti usnesení soudu prvého stupně odvolání, které odvolací soud odmítl podle ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř. s odůvodněním, že odvolání proti bodu 2 výroku je subjektivně nepřípustné, neboť tímto rozhodnutím nebyly stěžovatelce uloženy žádné povinnosti, a proto ani nemohlo dojít k žádné újmě na jejich právech. Pokud šlo o odvolání směřující proti bodu 1 výroku napadeného usnesení, odvolací soud konstatoval, že účinky opakovaně nařizovaných předběžných opatření jsou vždy omezeny na jeden den a vztahuje-li se zákaz určitého jednání, které je předmětem předběžného opatření, na takto vymezený časový úsek, pak jeho uplynutím zákaz zanikne; v době rozhodnutí odvolacího soudu tedy nebylo nic, co by mohlo být předmětem přezkumu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že řízení o vydání akcií probíhá již pět let a v jeho průběhu Městský soud v Praze opakovaně zakazuje předběžným opatřením konat valné hromady. Těmito zákazy je stěžovatelce znemožněno přijímat důležitá rozhodnutí vyhrazená pouze valné hromadě a akcionáři společnosti nemohou řádně vykonávat svá práva, což znamená faktické omezení obchodovatelnosti akcií a snížení jejich tržní hodnoty. Stěžovatelka požádala Ústavní soud, aby v rámci svého přezkumu přihlédl k soustavnosti, s jakou je omezována v konání valných hromad, a s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva zpochybnila správnost závěrů Vrchního soudu v Praze a vytkla mu i časovou prodlevu při rozhodování v řádu měsíců. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka připojila přehled soudních zákazů konání valných hromad od poloviny roku 2005.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu pojednání věci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

V projednávaném případě stěžovatelka napadla ústavní stížností usnesení Městského soudu v Praze v celém jeho rozsahu, tj. i výrok pod bodem 2, který se týkal pouze Mgr. M. N. Stěžovatelce nebyly tímto výrokem uloženy žádné povinnosti, obdobný závěr je třeba uplatnit i ve vztahu k odpovídající části rozhodnutí soudu odvolacího, a proto v tomto rozsahu bylo třeba její ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Po přezkoumání té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka napadla výrok pod bodem 1 usnesení soudu prvního stupně a jej se týkající rozhodnutí odvolacího soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pro posouzení dané věci bylo rozhodné, že posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska účastníků řízení, tak i vymezení rozhodné materie zcela identifikovala se stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě usneseními sp. zn. III. ÚS 494/06, II. ÚS 136/08, II. ÚS 608/06, III. ÚS 966/09, II. ÚS 967/09, II. ÚS 2314/09, I. ÚS 1145/10, III. ÚS 2358/10 a III.ÚS 3195/10 (dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Ve všech těchto věcech byly ústavní stížnosti stěžovatelky proti obdobným rozhodnutím o předběžných opatřeních odmítnuty z důvodů, na kterých Ústavní soud setrval i v projednávané věci a s ohledem na totožnost účastníků řízení na ně v podrobnostech odkazuje.

Pro účely projednávané věci pouze připomíná, že rámec, ve kterém přistupuje k přezkumu předběžných opatření, je limitován, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces ve svém celku. Ústavní soud tedy pouze zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (článek 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (článek 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (článek 1 Ústavy a článek 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny); srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 16, str. 17). Těmto požadavkům napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze (stejně jako předtím řada předchozích) dostálo. Ústavní soud již dříve vyjádřil přesvědčení, že řešením vzniklé situace může být pouze vydání rozhodnutí ve věci samé, tedy rozhodnutí o žalobě na vydání akcií (usnesení sp. zn. II.ÚS 136/08) a námitku stěžovatelky, že toto meritorní rozhodnutí v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 53 Cm 95/2005 "pro ni nemá význam", neobstojí, neboť zpochybňovaná předběžná opatření jsou vydávána v jeho procesním rámci (usnesení III.ÚS 3195/10).

K námitce stěžovatelky, že odvolací "soud místo aby se vypořádal s oprávněností rozhodnutí ex parte, odmítl rozhodnout", Ústavní soud již dříve uvedl, že stěžovatelka měla procesní prostor k uplatnění svých námitek proti usnesení soudu prvního stupně v rámci odvolání (usnesení III. ÚS 3195/10). Co se týče délky trvání samotného soudního sporu, i v tomto směru dal Ústavní soud stěžovatelce najevo, že její námitky nelze přezkoumat, neboť tomu neodpovídala formulace petitu, jímž je Ústavní soud při svém rozhodování vázán a který nemůže překročit (III.ÚS 2358/10, III.ÚS 3195/10). Stejně tak tomu je i v projednávané věci. Z ústavní stížnosti navíc není zřejmé, zda stěžovatelka vyčerpala všechny prostředky, které jí právní řád k ochraně práva na projednání věci bez zbytečných průtahů v dosud neskončeném řízení poskytuje.

Další stěžovatelkou oponované argumenty (zejména otázka "časové omezenosti rozhodnutí o předběžném opatření", "doktrína trvajícího zásahu", "způsobilost předběžného opatření zasáhnout do základních práv a svobod účastníků" a přezkoumatelnost výhradně "až konečného rozhodnutí ve věci") Ústavní soud mezi nosné důvody usnesení vydaného ve věci III.ÚS 3195/10 nezařadil a stejně tak činí i v projednávané věci.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2360/10-1)