# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2319/19

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 2319/19
- ECLI: ECLI:CZ:US:2019:4.US.2319.19.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 22. 7. 2019
- Datum zveřejnění: 9. 8. 2019

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Dne 16. 7. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost brojící proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího správního soudu. Podání nebylo možné považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo procesními a obsahovými nedostatky (§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), zejména neobsahovalo ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem nebyl stěžovatel zastoupen advokátem (§ 30 a 31 cit. zákona).

Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.

V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud dospěl k závěru, že náležitého poučení se v poslední době stěžovateli dostalo opakovaně, dokonce v několika desítkách případů. Na výzvy však stěžovatel (např. řízení vedená pod sp. zn. IV. ÚS 3806/18, I. ÚS 3807/18, III. ÚS 3804/18 a IV. ÚS 3799/18) patřičně nereagoval. Je zřejmé, že stěžovatel nehodlal předmětným výzvám vyhovět a odstranit nedostatek povinného zastoupení, byť byl výslovně poučen, že Ústavní soud není oprávněn stěžovateli ustanovit zástupce. Ve všech citovaných případech pak poté, co byl stěžovatel řádně poučen o vadách ústavních stížností a vady neodstranil, byly ústavní stížnosti z tohoto důvodu odmítnuty; stěžovatel si proto musí být daných procesních podmínek řízení i z tohoto důvodu dostatečně vědom. Navzdory této okolnosti nicméně stěžovatel nadále nevyvíjí žádné procesní úsilí, aby jeho ústavní stížnost byla věcně projednatelná.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.

Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl. Toto usnesení obsahuje stručné odůvodnění podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2319/19-1)