# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2283/13

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 2283/13
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.2283.13.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 14. 10. 2013
- Datum zveřejnění: 1. 11. 2013
- Dotčené předpisy: 182/1993 Sb., § 30 odst.1

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Dne 25. 7. 2013 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, kterým se navrhovatelé domáhali zrušení usnesení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Ve svém podání se stěžovatelé dále domáhali toho, aby Ústavní soud z právních předpisů odstranil povinné zastoupení advokátem při podání dovolání, kasační stížnosti a ústavní stížnosti a jejich zpoplatnění soudními poplatky.

II.

Ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), fyzickým a právnickým osobám ukládá povinnost, aby byly v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti.

V předmětné věci stěžovatelé při podání ústavní stížnosti nebyli a ani nyní nejsou zastoupeni advokátem.

Z mnoha předchozích řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatelé vedli, jsou přitom již dostatečně poučeni, jaké náležitosti zákon pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Součástí poučení byl pravidelně i návod, jak postupovat při odstraňování vad ústavní stížnosti včetně popisu, jak postupovat v případě, že stěžovatelé nemají prostředky na zaplacení nákladů spojených s právním zastoupením, včetně upozornění, že Ústavní soud právní zastoupení nezajišťuje. Bylo proto v jejich vlastním zájmu, aby vady odstranili před podáním ústavní stížnosti.

Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a v zákonné lhůtě, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Společně s ústavní stížností podali stěžovatelé návrh na zrušení ustanovení právních předpisů upravujících povinné zastoupení advokátem při podání dovolání, kasační stížnosti a ústavní stížnosti a jejich zpoplatnění soudními poplatky. Z ust. § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal v posuzované věci důvody pro přiměřenou aplikaci podle ust. § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.

Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2283/13-1)