# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 227/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 227/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:4.US.227.12.2
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 1. 2012
- Datum zveřejnění: 14. 2. 2012
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: dovolání, lhůta
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 208 odst.1, § 241b odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. ledna 2012, stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu.

Z ústavní stížnosti a připojených příloh se zjišťuje, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 24. června 2011 č. j. 26 E 1551/2008-121 rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky - Okresního soudu v Českých Budějovicích proti stěžovateli jako povinnému tak, že dovolání ze dne 10. května 2010, doplněné podáním ze dne 10. června 2011, se odmítá z důvodu jeho opožděného podání. K odvolání podanému stěžovatelem Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací usnesením ze dne 31. října 2011 č. j. 8 Co 1682/2011-129 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dovodil, že usnesení krajského soudu ze dne 17. března 2009 "na listě 26", tj. č. j. 8 Co 571/2009-26, bylo stěžovateli doručeno dne 7. dubna 2009. Pokud stěžovatel dovolání podal u krajského soudu dne 10. května 2010 a okresnímu soudu jej k výzvě upřesnil a doplnil dne 17. června 2011, jedná se o úkon opožděný, který byl okresním soudem podle ustanovení § 208 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k ustanovení § 241b odst. 1 o. s. ř. správně odmítnut.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími s tím, že dle jeho názoru dovolání podal včas a proto jsou vydaná rozhodnutí nezákonná. Nečinnost okresního soudu je pak zastřena nelegitimními akty okresního soudu a je zde proto dán důvod k zásahu Ústavním soudem.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, vedou k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaného práva, neshledal. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a vydaná rozhodnutí jsou pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které vyvodily obecné soudy a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Odvolací soud se přitom ztotožnil se závěry, které ve věci učinil soud prvního stupně a dovodil, že soud prvního stupně postupoval správně, když podané dovolání stěžovatele v souladu s ustanovením § 208 odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzeného základního práva stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-227/12-2)