# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2263/10 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 2263/10 - ECLI: ECLI:CZ:US:2010:4.US.2263.10.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 21. 9. 2010 - Datum zveřejnění: 5. 10. 2010 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování; právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění - Klíčová slova: trest/výkon, dokazování, odůvodnění - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 140/1961 Sb., § 215; 141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5, § 125 odst.1 ## Výrok Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. ## Odůvodnění I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 3. 8. 2010 se M. P. (dále též "obviněná", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Okresního soudu v Nymburku (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 4 T 250/2009; současně navrhla, aby Ústavní soud vykonatelnost napadených rozhodnutí odložil, k čemuž mj. uvedla, že má dvě nezletilé děti, které budou zřejmě po jejím zástupu k výkonu trestu umístěny ve výchovném ústavu, což jim zjevně způsobí nenahraditelnou újmu II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 4 T 250/2009 vyplývají následující skutečnosti. Dne 10. 3. 2010 nalézací soud obviněnou uznal vinnou trestným činem týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s dozorem; dále jí uložil povinnost uhradit poškozené prostřednictvím jejího opatrovníka škodu ve výši 3.450 Kč. Dne 15. 6. 2010 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání státní zástupkyně rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 10. 3. 2010 částečně zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu a znovu rozhodl, že obviněná se pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou (výrok I.) a odvolání obviněné zamítl (výrok II.). III. V části III. ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutím obecných soudů byla porušena zejména její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V části IV. stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že "řadou pochybení včetně samotného jednostranného průběhu soudního řízení" před nalézacím i odvolacím soudem "bylo významně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky na to, aby její věc byla soudem spravedlivě a nestranně posouzena." Obecné soudy neprovedly obhajobou navržené důkazy a svůj postup nezdůvodnily. Právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí se k důkazům navrhovaným obhajobou vůbec nevyjádřil; odvolací soud následně pouze zmínil, že "považuje doplňovat dokazování obhajobou navrhovaným způsobem za nadbytečné, neboť na zjištěném skutkovém stavu by nemohl cokoliv zvrátit." Při hodnocení důkazů odvolací soud v rozporu s trestním řádem hodnotil důkazy svědčící proti stěžovatelce, učiněné před zahájením trestního stíhání. Stěžovatelka dále tvrdila porušení základního práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny tím, že obhájci nebyl dán vůbec prostor ke kladení otázek vyslýchané nezletilé poškozené. V části V. stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že jí popsaný jednostranný způsob vedení trestního řízení, zejména opomenutí důkazů, byl "zcela evidentně" v rozporu se zásadou spravedlivého procesu zaručenou Listinou i Úmluvou. IV. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů. Stěžovatelka tvrdila, že řízení v její věci nebylo spravedlivé, neboť některé z jí navrhovaných důkazů soudy neprovedly a řízení před nalézacím i odvolacím soudem vykazovalo vady. Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět řízení, v jehož rámci jsou předloženy; svůj postup však musí ve svém rozhodnutí přiměřeně odůvodnit. Ústavní soud je toho názoru, že není jeho úkolem posuzovat výhrady stěžovatelky adresované nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mohly být napraveny v průběhu odvolacího řízení. Přesto však konstatuje, že rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 10. 3. 2010 dostatečně podrobně uvádí důvody, na nichž bylo založeno, včetně okolností výslechu poškozené nezletilé (str. 16 - 17) a účasti obhájce stěžovatelky na něm. Ve svém odvolání proti rozsudku nalézacího soudu stěžovatelka namítla obdobná pochybení nalézacího soudu jako v ústavní stížnosti. Na rozdíl od stěžovatelky je však Ústavní soud toho názoru, že odvolací soud se s těmito námitkami ústavně konformním způsobem vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, zejm. na str. 5 - 6 (procesní použitelnost výpovědi poškozené nezletilé) a na str. 7 (neprovedení všech obhajobou navrhovaných důkazů). V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace trestního zákona, resp. trestního řádu, obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je zejména posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatelky z vyžádaného spisu nezjistil. V ústavní stížnosti stěžovatelka pouze opakovala to, s čím se obecné soudy relevantním způsobem již vypořádaly ve svých rozhodnutích. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků; pro uvedené neshledal Ústavní soud oporu pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2263/10-1)