# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2261/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 2261/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:4.US.2261.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 2. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 12. 10. 2026
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
- Klíčová slova: dovolání/přípustnost, dovolání/náležitosti
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 237, § 243c odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 21. 2. 2025 č. j. 7 C 265/2019-300, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 6. 2025 č. j. 7 C 265/2019-317, zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníku zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím. Titulem měla být smluvní pokuta sjednaná v nájemní smlouvě ze dne 12. 4. 2010 pro případ přenechání pronajatých pozemků do podnájmu třetí osobě bez předchozího písemného souhlasu pronajímatele. Okresní soud dospěl k závěru, že nájemní smlouva je absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, neboť sporné pozemky byly již dříve pronajaty a nešlo o pozemky právně volné. Zároveň shledal stěžovatelkou uplatněný nárok promlčeným.

2. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 12. 2025 č. j. 10 Co 205/2025-337 potvrdil rozsudek okresního soudu jako věcně správný. Neztotožnil se sice se závěrem o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy, ale potvrdil závěr o promlčení nároku.

3. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v něm absentovalo vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud zdůraznil, že způsobilým vymezením tohoto údaje není pouhá citace § 237 o. s. ř., nýbrž je třeba uvést, které z tam alternativně uvedených hledisek přípustnosti dovolatel považuje za splněné a kterou konkrétní otázku hmotného či procesního práva má dovolací soud řešit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Takové údaje v dovolání chybí a nelze je dovodit ani z jeho obsahu. Stěžovatelka pouze polemizovala se závěry krajského soudu, aniž by vymezila předpoklad přípustnosti dovolání či formulovala konkrétní právní otázku. Dovolání proti výroku o nákladech řízení je ze zákona nepřípustné.

II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud její dovolání odmítnout neměl, neboť předpoklady přípustnosti byly z jeho obsahu a z uplatněné právní argumentace zjevné a dovolání je nutno posuzovat podle obsahu. Poukazuje na nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23, podle něhož nelze dovolání odmítnout jako vadné jen pro absenci výslovného odkazu na předpoklady přípustnosti, jsou-li tyto z argumentace zřejmé. Dále odkazuje na nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15, z něhož dovozuje, že i Nejvyšší soud je povinen volit vstřícný postup k právu na soudní ochranu a že odmítnutí dovolání pro nedostatek náležitostí, jež představuje nezvratné odepření přístupu k dovolacímu soudu, je přípustné pouze u podání, u nichž o jejich vadách nevznikají žádné pochybnosti. Tím, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Z obsahu podaného dovolání, jehož relevantní část stěžovatelka zahrnula do textu ústavní stížnosti, vyplývá, že stěžovatelka předestřela Nejvyššímu soudu tři okruhy námitek. Zaprvé namítala porušení zásady vázanosti soudu žalobním návrhem s tím, že se soudy zabývaly i obdobím před uzavřením pachtovní smlouvy v roce 2015, ačkoliv stěžovatelka požadovala smluvní pokutu pouze za období od roku 2015. Zadruhé rozporovala závěr soudů, že písemná pachtovní smlouva byla automatickým "pokračováním" dřívější ústní dohody, přičemž k této námitce výslovně uvedla, že podle jejího názoru měla být tato právní otázka posouzena jinak. Zatřetí zpochybňovala závěr soudů, že nájemní smlouva ze dne 12. 4. 2010 je smlouvou uzavřenou mezi podnikateli, k čemuž opětovně připojila tvrzení, že by tato právní otázka měla být posouzena jinak.

6. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 konstatoval, že dovolatel, který musí být v dovolacím řízení povinně zastoupen advokátem, musí alespoň v základu identifikovat právní otázku a její vazbu na některou z alternativ vymezených v § 237 o. s. ř. Obsahový (materiální) přístup k posuzování náležitostí dovolání, jehož se stěžovatelka domáhá, tak neznamená, že by mohla na vymezení předpokladů přípustnosti rezignovat zcela.

7. Jak Ústavní soud vyložil v nálezu ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 3085/23 (body 15 a 27), spatřuje-li stěžovatelka přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která "má být dovolacím soudem posouzena jinak", je nezbytné vymezit příslušnou právní otázku, uvést její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést důvody, pro které by tato právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak. To plně koresponduje s dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle které k uplatnění této alternativy nepostačuje pouhá polemika se závěry odvolacího soudu, ale je nezbytné identifikovat konkrétní rozhodnutí či ustálenou praxi Nejvyššího soudu, od níž by se měl Nejvyšší soud v posuzované věci odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 nebo ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 30 Cdo 5248/2015).

8. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka sice v dovolání identifikovala závěry odvolacího soudu, se kterými nesouhlasila, avšak ohledně vymezení předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. se omezila výlučně na formulaci, že daná otázka "měla být posouzena jinak". Blíže předpoklady přípustnosti nevymezila a ani žádnou jinou z alternativ přípustnosti neuplatnila, a to ani explicitně, ani implicitně. Zjevný nedostatek stěžovatelčina dovolání nelze zhojit ani vstřícnějším materiálním posouzením ve smyslu výše citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1585/23. Požadavek na to, aby otázka byla "posouzena jinak", totiž neznamená pouhý nesouhlas stěžovatelky s tím, jak věc posoudil odvolací soud, ale představuje požadavek, aby Nejvyšší soud změnil (překonal) dosavadní ustálenou rozhodovací praxi. K naplnění tohoto předpokladu přípustnosti stěžovatelka v dovolání neuvedla žádné argumenty. Neodkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu, neidentifikovala dosavadní řešení dané otázky v soudní praxi a dostatečně neuvedla důvody, proč by se měl Nejvyšší soud od své dřívější praxe odchýlit. Veškerá její argumentace směřovala výhradně k polemice se závěry krajského soudu, resp. okresního soudu. Stejně tak, pokud stěžovatelka chtěla v dovolání tvrdit, že se krajský soud odchýlil od dosavadní ustálené rozhodovací praxe (což ale z textu dovolání dovodit nelze), musela by na tuto ustálenou rozhodovací praxi konkrétně odkázat. Ani to však neučinila.

9. Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud nepostupoval přepjatě formalisticky a základní práva stěžovatelky neporušil.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2261/26-1)