# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2243/18 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 2243/18 - ECLI: ECLI:CZ:US:2018:4.US.2243.18.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 24. 9. 2018 - Datum zveřejnění: 17. 10. 2018 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na bezplatnou pomoc obhájce, tlumočníka; právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění - Klíčová slova: zástupce, obhájce, advokát/odměna, odůvodnění - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.2, čl. 40 odst.3, čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 33, § 59 odst.4, § 125 odst.1 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Okresní soud ve Vyškově shora citovaným usnesením přiznal stěžovateli nárok na obhajobu za odměnu sníženou o 50 %; proti tomu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně napadeným usnesením zamítl. Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že mu nebyl protiústavně přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, a to ani přes jeho složitou finanční situaci. Stěžovatel požadoval přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, což odůvodnil nedostatkem prostředků, cenného majetku, řadou exekucí pro dluhy v celkové výši 4 623 011,52 Kč, prohlášením úpadku na svoji osobu; k výzvě byl připraven požadované prokázat. Soud prvního stupně mu však přiznal jen nárok na sníženou odměnu, což potvrdil i krajský soud. Soudy si však nevyžádaly další podklady a uzavřely, že samotná předluženost stěžovatele není postačující, může-li se tento stav do budoucna změnit, aniž by zohlednily fakt, že stěžovatel nemá žádný příjem a do vazby byl vzat pro podezření ze spáchání zločinu vraždy (§ 140 odst. 2 trestního zákoníku), takže lze předpokládat dlouhodobý trest odnětí svobody. Stěžovatel považuje rozhodnutí soudů za nesprávná a zasahující jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), i v čl. 6 odst. 1, 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatele není jasné, proč mu soud prvního stupně přiznal právě 50% snížení odměny za obhajobu a ne například 80%. Nedostatečné odůvodnění výše snížení považuje stěžovatel za libovůli, a tedy porušení práva na spravedlivý proces; k tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 219/03, III. ÚS 532/01, II. ÚS 226/06 či I. ÚS 1589/07). Jestliže soudy stěžovateli nepřiznaly právo na bezplatnou právní pomoc, aniž by od něj vyžádaly další podklady, lze považovat takový postup za upření práva na obhajobu - k tomu odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 22/10 a navrhl zrušit obě napadená usnesení. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů, které zkoumají a posuzují, jsou-li dány podmínky pro aplikaci toho kterého právního institutu. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či libovůle. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z garantovaných požadavků spravedlivého trestního procesu, jehož předpokladem je nedostatek prostředků obviněného k úhradě právní pomoci, a zájem spravedlnosti na poskytnutí takové pomoci [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Pakelli proti Německu, č. 8398/78, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int]. Stěžovatel opakovaně vytýká soudu prvního stupně, že si od něj nevyžádal bližší informace ohledně jeho nepříznivé finanční situace, pomíjí přitom odůvodnění rozhodnutí založené na podkladech z insolvenčního řízení, z nichž mimo jiné vyplývá možnost zlepšení jeho finanční situace, související se zajištěním příjmu z užívání softwaru vytvořeného stěžovatelem. Okresní soud ve Vyškově přitom zohlednil nepříznivou finanční situaci stěžovatele (jeho předlužení) i možnost jejího zlepšení, a to i s ohledem na věk a možnosti uplatnění se stěžovatele. Je věcí obecných soudů, které disponují relativně širokou možností uvážení, aby v konkrétních případech posoudily důvodnost přiznání nároku podle ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, právě s ohledem na individuální poměry účastníka. Ústavní soud pak pouze zkoumá, nenastal-li exces z ústavního rámce, zasahující do ústavně zaručených práv. K tomu Ústavní soud odkazuje například na usnesení sp. zn. I. ÚS 3590/17, podle kterého "je-li při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu důraz kladen na celkovou majetkovou potencialitu obviněného, která je dovozována z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze těmto úvahám z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu nic vytýkat, resp. nejedná se o exces ani libovůli". Obdobně též viz usnesení sp. zn. III. ÚS 841/06, II. ÚS 2299/11, III. ÚS 2661/11, I. ÚS 4618/12, II. ÚS 3723/12 či IV. ÚS 2527/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v databázi NALUS http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy ve své dřívější rozhodovací praxi akceptoval "celkovou majetkovou potencialitu obviněného", což se stalo, jak je z odůvodnění napadených usnesení zřejmé, i v projednávaném případě. Soud prvního stupně přihlédl nejen k aktuálnímu předlužení obviněného, ale také k jeho potenciálu (jím vytvořený software), tedy ke skutečnostem, které mohou ve svém souhrnu ovlivňovat (budoucí) majetkové poměry obviněného. Soudní praxi, která nepřiznává nárok na bezplatnou obhajobu osobám, u nichž je značná pravděpodobnost jejich budoucí solventnosti, nelze tedy označit za protiústavní, neboť nepřiměřeně nezasahuje žádné ze stěžovatelových ústavních práv (viz též například usnesení sp. zn. III. ÚS 603/10, II. ÚS 3640/14, I. ÚS 4044/14, III. ÚS 783/15, II. ÚS 2852/15, III. ÚS 3624/15, či II. ÚS 3141/17). Právo na spravedlivý proces představuje především procesní záruku, že soudy budou ve věci rozhodovat způsobem a v mezích stanovených zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky či čl. 2 odst. 2 Listiny); jeho realizací nemůže být bez dalšího pouze nespokojenost účastníka řízení s rozhodnutím pro něj nepříznivým. Proto Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele o zásahu do jeho zaručených práv a napadená usnesení považuje za ústavně konformní. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2243/18-1)