# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2226/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 2226/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:4.US.2226.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 30. 8. 2010
- Datum zveřejnění: 13. 9. 2010
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti (dílčímu) procesnímu rozhodnutí

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Návrhem podaným dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), včas, se navrhovatel domáhal zrušení shora uvedeného usnesení, jímž mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva nebýt stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Navrhovatel ve svém podání uvedl, že usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odboru hospodářské kriminality, pracoviště Hradec Králové, č.j. KRPE-22-611/TČ-2010-170080, bylo proti němu zahájeno trestní stíhání. O včas podané stížnosti proti tomuto usnesení rozhodlo shora napadeným usnesením příslušné státní zastupitelství, které však nezohlednilo námitky navrhovatele a stížnost odmítlo.

Stěžovatel je i nadále přesvědčen, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno a je vedeno způsobem, který zákon nestanoví. Napadeným usnesením pak nebyly tvrzené nedostatky odstraněny. Odůvodnění napadeného rozhodnutí o stížnosti se skládalo z "okopírování" textu o zahájení usnesení, z části textu převzatého ze stížnosti navrhovatele a ze samotného odůvodnění rozhodnutí. Podle navrhovatele je takový postup nedostatečný, a proto se domáhal zrušení usnesení státního zástupce.

S ohledem na absenci plného textu napadeného usnesení (navrhovatel zaslal toliko listy 1, 3, 5 a 9), vyžádal si Ústavní soud kopii tohoto rozhodnutí od Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem podání i s napadeným rozhodnutím, dospěl k závěru, že návrh je nepřípustný.

Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu III. ÚS 62/95, N 78 SbNU 4/243) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR), to tedy znamená, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech, tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Přípustné opravné prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího soudního (trestního) řízení, které samou svou existencí zaručuje, až do vydání meritorního rozhodnutí, průběžnou kontrolu danou trestním řádem, v němž účastníku přísluší celá řada konkrétních nástrojů, včetně (případného) následného řízení v rámci obecného soudnictví. Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy ČR, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

Podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu, je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává, dle § 174 a násl. trestního řádu, dozor příslušný státní zástupce, který je povinen, dle § 172 odst. 1 trestního řádu zastavit trestního stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Navrhovateli, právně zastoupenému, pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně jeho zájmů.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávaném případě tato situace nastala, a proto Ústavní soud návrh odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2226/10-1)