# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2217/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 2217/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:4.US.2217.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 2. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 13. 10. 2026
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
- Klíčová slova: způsobilost k právním úkonům/omezení/zbavení, opatrovník, procesní postup, odvolání
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 292/2013 Sb., § 35 odst.3; 89/2012 Sb., § 62, § 55, § 60; 99/1963 Sb., § 218 písm.b

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň-jih rozhodl rozsudkem ze dne 26. 11. 2025 č. j. 3 Nc 1038/2024-100 tak, že omezil svéprávnost posuzovaného (bratra stěžovatelky) na dobu 3 let od právní moci rozsudku. Konkrétně posuzovaný není způsobilý činit právní jednání týkající se dispozice s nemovitými věcmi, rozhodovat o své psychiatrické péči a rozhodovat o poskytování zdravotních služeb v této oblasti. Současně jmenoval opatrovnicí posuzovaného jeho sestru - nyní stěžovatelku - a rozhodl o odměně procesní opatrovnice (advokátky) a o náhradě nákladů řízení. Uvedl, že posuzovaný trpí duševní poruchou, která není jen přechodného rázu. Závěr o stavu posuzovaného potvrdily i znalkyně. Pro tuto poruchu je hospitalizován v psychiatrické nemocnici v ochranném ústavním léčení. Okresní soud odmítl tvrzení stěžovatelky, že by jednání posuzovaného pramenilo ze špatných vztahů mezi rodinou a obyvateli obce, v níž posuzovaný bydlí a vlastní nemovitost. Naopak konstatoval, že posuzovaný nemá na svou diagnózu náhled, odmítá ji a odmítá i s ní spojenou léčbu. Považoval proto omezení svéprávnosti pro jednání související s rozhodováním o léčbě za nezbytné. Omezení dispozice s nemovitými věcmi odůvodnil tím, že posuzovaný je vlastníkem nemovitostí a takové omezení je vhodné pro jeho ochranu. Volbu opatrovnice (stěžovatelky) okresní soud odůvodnil tím, že je sestrou posuzovaného, pravidelně s ním udržuje kontakt, navštěvuje jej, je v kontaktu s lékaři, je jeho nejbližší osobou, k níž má posuzovaný důvěru. Jako notářka je odborně způsobilá funkci vykonávat a se svým jmenováním souhlasila. Přes její odmítavý postoj k diagnóze posuzovaného upřednostnil opatrovnictví osoby blízké před veřejným opatrovníkem (městysem, s jehož vedením nemá posuzovaný dobré vztahy).

2. Proti rozsudku podala odvolání soudem jmenovaná opatrovnice - stěžovatelka. Okresní státní zastupitelství Plzeň-jih ve vyjádření k odvolání považovalo výrok o omezení svéprávnosti za správný. Posuzovaný pak prostřednictvím své procesní opatrovnice doručil odvolacímu soudu dne 14. 4. 2026 vyjádření, v němž namítl, že nebyly splněny předpoklady omezení svéprávnosti podle § 55 občanského zákoníku, tedy existence duševní poruchy a hrozba závažné újmy. Navrhl změnu rozsudku a zamítnutí návrhu na omezení svéprávnosti, případně přijetí mírnějších omezení postačujících k jeho ochraně.

3. Krajský soud v Plzni ze spisu zjistil, že napadený rozsudek byl doručen posuzovanému dne 30. 12. 2025 a jemu ustanovené procesní opatrovnici dne 2. 1. 2026, takže lhůta k podání odvolání posuzovanému uplynula dne 19. 1. 2026. Podání posuzovaného ze dne 14. 4. 2026 proto vyložil s ohledem na jeho slovní označení i dobu podání pouze jako vyjádření, nikoli jako samostatné odvolání, neboť jako odvolání by bylo opožděné a bylo by namístě je odmítnout. Jelikož stěžovatelka v odvolání brojila výlučně proti výroku I (omezení svéprávnosti), vyzval krajský soud stěžovatelku, aby upřesnila, zda je napaden i výrok II (o jmenování stěžovatelky opatrovnicí), a aby stěžovatelka soudu sdělila, zda nadále souhlasí se svým jmenováním. K tomu stěžovatelka uvedla, že odvolání směřuje pouze do výroku I, přičemž výrok II napadá výlučně z důvodu jeho závislosti na výroku I. Na jejím souhlasu se jmenováním opatrovnicí se nic nezměnilo.

4. Nyní napadeným usnesením krajský soud odvolání stěžovatelky odmítl. Vyšel z ustálené judikatury, podle níž soudem jmenovaný hmotněprávní opatrovník může podat odvolání pouze proti výroku, jímž byl opatrovníkem jmenován, a proti vymezení svých práv a povinností. Nemůže však napadat výrok o omezení svéprávnosti posuzovaného, který může napadnout výlučně posuzovaný, resp. jeho procesní opatrovník. Postavení hmotněprávního opatrovníka je odvozeno od rozsahu omezení svéprávnosti, opatrovník není subjektem rozhodnutí ve věci samé, a jím podané odvolání proti výroku o omezení svéprávnosti je proto subjektivně nepřípustné. Protože odvolání stěžovatelky směřovalo proti výroku I o omezení svéprávnosti, šlo o odvolání podané neoprávněnou osobou, a krajský soud je proto podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. Ve vztahu k výroku II, u něhož neshledal žádnou samostatnou odvolací argumentaci (kromě tvrzené provázanosti s výrokem I), vyložil podání stěžovatelky tak, že do něj odvolání samostatně nepodává, a proto o něm nerozhodoval.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadeným usnesením byla porušena její práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i princip demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Vědoma si toho, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoli zákonnosti, nezpochybňuje ustálený závěr Nejvyššího soudu, podle něhož osobě blízké ani hmotněprávnímu opatrovníku zásadně nesvědčí samostatná subjektivní legitimace k odvolání proti výroku o omezení svéprávnosti. Namítá však, že mechanická aplikace tohoto východiska za mimořádných skutkových okolností může vést (jako v jejím případě) k faktickému znemožnění odvolacího přezkumu. Posuzovaný byl v době doručování rozsudku hospitalizován, soudem ustanovená procesní opatrovnice odvolání nepodala. K následné argumentaci stěžovatelky v odvolání se však připojila. Odmítnutí odvolání stěžovatelky způsobilo, že rozhodnutí o omezení svéprávnosti, jako jeden z nejintenzivnějších zásahů do osobního statusu člověka, zůstalo zcela bez věcného přezkumu. S odkazem na nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 2087/08 stěžovatelka dovozuje, že soud musí podústavní právo interpretovat a aplikovat ústavně konformně tak, aby základní práva účastníků byla realizována v maximální možné míře. Krajský soud se s žádnou z konkrétních okolností věci (s hospitalizací posuzovaného, nečinností procesní opatrovnice, s jejím následným souhlasem s odvoláním stěžovatelky, ani s tím, že stěžovatelka byla jediným subjektem usilujícím o přezkum) nevypořádal. Stěžovatelka je jediná, kdo posuzovaného dlouhodobě podporuje a pravidelně jej navštěvuje. Už proto nemohla procesní opatrovnice dostatečně hájit zájmy posuzovaného, neboť si k ní posuzovaný nevytvořil dostatečnou důvěru. Stěžovatelka nepovažuje vytvoření své procesní legitimace za zásah do pravomoci zákonodárce, nýbrž pouze za ústavně konformní výklad procesních pravidel v mimořádných případech. V řízení o omezení svéprávnosti nelze otázku subjektivní legitimace osoby blízké posuzovat výlučně formalisticky, nýbrž vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a k požadavku efektivní ochrany základních práv.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).

7. Ústavní soud předně konstatuje, že krajský soud při vydání napadeného usnesení postupoval zcela v souladu s procesními pravidly. Ačkoli stěžovatelka poukazuje na mimořádné skutkové okolnosti případu, tyto skutečnosti nemohou zhojit nedostatek její subjektivní legitimace. Nejvyšší soud ustáleně judikuje (srov. např. usnesení ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 24 Cdo 1739/2020), že osoba, která je nebo má být jmenována hmotněprávním opatrovníkem, není oprávněna podat opravný prostředek proti výroku o omezení svéprávnosti. Podstata tohoto závěru spočívá v tom, že hmotněprávní opatrovník je účastníkem řízení pouze v části, která se týká samotného opatrovnictví a vymezení jeho práv a povinností, nikoliv v části o omezení svéprávnosti, jejímž účastníkem je především samotný posuzovaný. Pokud tedy procesní opatrovnice odvolání nepodala, nemohl krajský soud meritorně přezkoumávat napadené rozhodnutí pouze na základě odvolání podaného nově jmenovanou hmotněprávní opatrovnicí (stěžovatelkou), jejíž postavení je odvozeno až od rozsahu samotného omezení svéprávnosti.

8. K odkazu stěžovatelky na nález sp. zn. II. ÚS 2087/08 a k její argumentaci zákazem přepjatého formalismu v řízeních týkajících se omezení svéprávnosti, Ústavní soud uvádí, že jeho judikatura je na odepření meritorního přezkumu v těchto věcech skutečně velmi citlivá. Jak vyplývá například z nálezu ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 866/16 nebo ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1582/16, Ústavní soud netoleruje formalistické postupy, které fakticky znemožní přezkum řízení o omezení svéprávnosti. Podstata těchto rozhodnutí však tkví v ochraně posuzovaného před situacemi, v nichž řádně podané odvolání není bez náležitého zjištění jeho zájmů důsledně posouzeno. Tato judikatura směřuje k ochraně posuzovaného prostřednictvím zajištění řádného procesního zastoupení, nikoli k dotváření či rozšiřování procesní legitimace hmotněprávního opatrovníka nad jednoznačný rámec zákona a ustálené praxe Nejvyššího soudu. Případná nečinnost procesního opatrovníka by sice mohla představovat pochybení v jeho postupu, avšak nemůže zakládat (stejně jako ostatní stěžovatelkou tvrzené zvláštní okolnosti) výjimečnou "mimozákonnou" aktivní legitimaci hmotněprávní opatrovnice k podání odvolání proti výroku o omezení svéprávnosti. Případná změna názoru na správnost rozhodnutí okresního soudu a ex post argumentační podpora odvolání podaného stěžovatelkou na věci nic změnit nemůže. Odmítnutí odvolání stěžovatelky tak nelze hodnotit jako neústavní odepření práva na soudní ochranu.

9. Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že omezení svéprávnosti posuzovaného zůstává v důsledku postupu soudu zcela bez věcného přezkumu. Právní úprava výslovně počítá s tím, že omezení svéprávnosti je zásahem dočasným, jenž podléhá průběžné kontrole. Z § 60 občanského zákoníku plyne pro soud povinnost rozhodnutí bezodkladně změnit nebo zrušit, změní-li se okolnosti posuzovaného, a to i bez návrhu. Možnost zahájit řízení o změně či zrušení omezení má podle § 35 odst. 3 zákona o zvláštních řízeních soudních i sám posuzovaný. Změnu nebo zrušení rozsahu omezení může v jeho zájmu navrhnout i samotná stěžovatelka z pozice hmotněprávní opatrovnice. V nesporném řízení, ovládaném zásadou oficiality a vyšetřovací, soud není vázán výlučně návrhy účastníků a vždy zkoumá, zda k ochraně posuzovaného nepostačují opatření mírnější.

10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2217/26-1)