# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2217/13

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 2217/13
- ECLI: ECLI:CZ:US:2014:4.US.2217.13.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 10. 6. 2014
- Datum zveřejnění: 24. 6. 2014
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: daňová kontrola, odůvodnění, správní rozhodnutí
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 150/2002 Sb., § 70; 586/1992 Sb.; 99/1963 Sb., § 4 odst.1 písm.a, § 4 odst.1 písm.c

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 7. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.
Stěžovatel je toho názoru, že výše citovaným rozsudkem došlo k odepření jeho práva na přístup k soudu. Důvodem je především ta skutečnost, že Nejvyšší správní soud, ostatně stejně jako před ním i krajský soud, nesprávně zhodnotil návrh stěžovatele jako žalobu na zrušení rozhodnutí správního orgánů, přičemž se však jednoznačně podle obsahu jednalo o žalobu před nezákonným zásahem státního orgánu. Vzhledem k uvedenému pak jak krajský, tak i Nejvyšší správní soud dospěly k závěru, že zpráva o daňové kontrole není správním rozhodnutí a že se na něj vztahuje kompetenční výluka § 70 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Z napadeného rozhodnutí přitom není zřejmé, na základě jaké skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud, případně též krajský soud k závěru, že žaloba je právě žalobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) a nikoli žalobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Stěžovatel k uvedenému konstatuje, že nikde v žalobě netvrdil, že brojí proti rozhodnutí, ale doslovně uvedl, že napadá zprávu o daňové kontrole a velmi podrobně odůvodnil, proč je tato zpráva nezákonná. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje stěžovatel za nezákonné, zmatené a nepřezkoumatelné s tím, že jím došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou stěžovateli garantovány čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než Ústavní soud dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

V předmětném případě si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 52 Af 30/2012, a to za účelem posouzení obsahu žalobního návrhu stěžovatele, resp. toho, čeho se v řízení před obecnými soudy domáhal, jak svůj návrh formuloval a zda jej lze podřadit pod ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) jak učinil Nejvyšší správní soud, resp. krajský soud.

Z podané žaloby vyplývá, že se žalobce domáhá "zrušení zprávy o daňové kontrole", stejně tak v závěru navrhuje, aby soud "pozastavil výkon rozhodnutí" správce daně. V obsahu svého žalobního návrhu pak stěžovatel hmotněprávně argumentuje proti tomu, k jakým závěrům dospěl finanční úřad v rámci provedené daňové kontroly, přičemž není zřejmé, že tímto způsobem brojil proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Stěžovatel se pouze neztotožnil s tím, jak finanční úřad posoudil některé jeho účetní operace, to však samo o sobě ještě neznamená, že daňová kontrola jako taková byla nezákonná. V případě, že by obecné soudy rezignovaly na jakékoli nároky na formulaci žalobního petitu, bylo by v podstatě zbytečné rozlišovat mezi typy jednotlivých žalob a žalobci by v podstatě stačilo, aby soudu popsal svůj problém a soud sám by již věc hmotněprávní posoudil tak, aby byl žalobce v řízení úspěšný. Takový postup však akceptovat není možné, neboť pak by soud nevystupoval jako nezávislý a nestranný orgán. Podle náhledu Ústavního soudu nelze klást obecným soudům k tíži, že za nastíněného stavu věci vyhodnotily žalobní žádání stěžovatele jako žalobu proti rozhodnutí vydanému v oblasti veřejné správy orgánem výkonné moci podle § 4 odst. 1 písm. a). Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že z odůvodnění napadeného rozsudku je zcela zřejmé, proč se tak stalo.

Namítá-li stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.

S ohledem na shora uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2217/13-1)