# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2195/13 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 2195/13 - ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.2195.13.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 31. 7. 2013 - Datum zveřejnění: 12. 8. 2013 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování - Klíčová slova: in dubio pro reo, důkaz/volné hodnocení, dokazování - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6; 40/2009 Sb., § 240 odst.3 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění I. Dne 16. 7. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody) jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v čl. 2 odst. 3 Ústavy, v čl. 2 odst. 2, v čl. 8 odst. 2, v čl. 36, v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 a v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání 7 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatelovo následné odvolání bylo v záhlaví citovaným rozhodnutím vrchního soudu zamítnuto, dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl. V poměrně obsáhlé, nikoliv však argumentačně podrobné ústavní stížnosti pak stěžovatel zejména uvádí, že v soudním řízení nebyl proveden jediný přímý důkaz prokazující stěžovatelův podíl na vytýkané trestné činnosti, v řízení nebyla aplikována zásada in dubio pro reo. Stěžovatel se žádného trestného činu nedopustil, pouze podal v rozhodných obdobích daňová přiznání k dani z přidané hodnoty a k dani z příjmů právnických osob. Přesto musí nyní vykonávat trest odnětí svobody a byl rovněž dlouho stíhán vazebně. Stěžovatel v ústavní stížnosti konečně poukazuje na skutečnost, že byl dvakrát v rámci přezkoumávaného řízení nalézacím soudem zproštěn obžaloby. II. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s předpisy ústavními. Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal (na rozdíl od stěžovatele), že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti. Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zpochybňuje, neboť by tím - jak je již výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, jestliže byla postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by pak za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu - jak již bylo uvedeno - podle Ústavy nepřísluší. Nad rámec právě uvedeného Ústavní soud především dodává, že soud prvního stupně v ústavní stížností napadeném rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, proč po doplnění dokazování shledal stěžovatele vinným, ač ho původně dvakrát obžaloby zprostil - srovnej zejména str. 16 a str. 17 rozsudku nalézacího soudu. Díky doplněnému znaleckému posudku se totiž podařilo určit minimální (nezpochybnitelnou) výši daňových odvodů, o něž byl stát zkrácen (naopak tedy byla i podle Ústavního soudu zcela dodržena zásada in dubio pro reo). Nadto Ústavní soud nepřehlédl, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti uvedená je vystavěna především na tom, že stěžovatel není povinen orgánům činným v trestním řízení cokoliv vysvětlovat. Ani v ústavní stížnosti se tak příliš nepokouší vysvětlit, proč - ač vědom si svých povinností plynoucích z jeho ekonomických aktivit ve vztahu k orgánům daňové správy - si nepočínal obezřetněji. Naopak lze i podle Ústavního soudu soudit, že tato stěžovatelova "nedůslednost" měla svůj promyšlený důvod. V napadených rozhodnutích popisované trestné činnosti se přitom stěžovatel dopustil přesto, že byl z výkonu trestu odnětí svobody - uloženého mu za trestný čin podvodu - podmíněně propuštěn. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, aniž se zabýval stěžovatelem proklamovanou naléhavostí věci. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2195/13-1)