# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2161/09

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 2161/09
- ECLI: ECLI:CZ:US:2009:4.US.2161.09.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 1. 9. 2009
- Datum zveřejnění: 16. 9. 2009
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: daň/daňová povinnost
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 17. 8. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů a jim předcházejících rozhodnutí správních orgánů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že platebními výměry Celního úřadu Ústí nad Labem č. 169/2006 až 200/2006 ze dne 21. 7. 2006 bylo stěžovateli dodatečně vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty za automobily, dovezené do České republiky v letech 2003 a 2004. Odvolání stěžovatele proti platebním výměrům byla rozhodnutími Celního ředitelství Ústí nad Labem (dále jen "celní ředitelství") č. j. 1724/07-2001-21-1 až 1724/07-2001-21-32 ze dne 21. 3. 2007 zamítnuta. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 15 Ca 100/2007-168 ze dne 10. 3. 2008 část rozhodnutí pro vady řízení zrušil a věc vrátil celnímu ředitelství k dalšímu řízení (výrok I.). Ve zbývající části, tzn. ve vztahu k rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto usnesení, krajský soud žalobu zamítl (výrok II.) a zavázal stěžovatele k náhradě nákladů řízení (výrok III.). O kasačních stížnostech stěžovatele a celního ředitelství rozhodl následně Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 7 Afs 55/2008-220 ze dne 14. 5. 2009 tak, že zrušil část výroku I. rozsudku krajského soudu a celý výrok III. (výrok I. rozsudku Nejvyššího správního soudu), kasační stížnost stěžovatele zamítl (výrok II. rozsudku Nejvyššího správního soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III. rozsudku Nejvyššího správního soudu).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými rozhodnutími bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení svých ústavně zaručených práv přitom spatřoval v tom, že byl ze strany celních orgánů diskriminován prováděním pravidelných kontrol bez řádného zdůvodnění a obecné soudy k této skutečnosti nepřihlédly, dále v tom, že postverifikační řízení dle Protokolu č. 4 k Evropské dohodě zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Společenstvím a jeho členskými státy na straně druhé (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 7/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů) probíhalo bez toho, že by byl o jeho zahájení vyrozuměn, a v tom, že se nemohl tohoto řízení aktivně účastnit a že neměl právo iniciovat přezkum závěrů z něj vzešlých. Dle přesvědčení stěžovatele správní orgány svým postupem porušily základní zásady daňového řízení obsažené v § 2 odst. 1, 2, 6, 7, 8, 9 a v § 31 odst. 2, 4, 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud výrok II. a III. rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 55/2008-220 ze dne 14. 5. 2009, výrok II. rozsudku krajského soudu č. j. 15 Ca 100/2007-168 ze dne 10. 3. 2008, rozhodnutí celního ředitelství č. j. 1724/07-2001-21-6 až 1724/07-2001-21-14, č. j. 1724/07-2001-21-19 a č. j. 1724/07-2001-21-25 až 1724/07-2001-21-32 ze dne 21. 3. 2007 a platební výměry Celního úřadu Ústí nad Labem č. 174/2006 až 182/2006, č. 187/2006 a č. 193/2006 až 200/2006 ze dne 21. 7. 2006 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná

Ústavní soud se již s obsahově totožnými ústavními stížnostmi téhož stěžovatele, směřujícími vůči obsahově totožným rozhodnutím obecných soudů, resp. správních orgánů, zabýval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1675/09 a IV. ÚS 1787/09 ze dne 10. 8. 2009 a sp. zn. III. ÚS 1827/09 ze dne 12. 8. 2009 (dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž ve všech případech shledal námitky stěžovatele zjevně neopodstatněnými. Závěry obsažené v uvedených usneseních lze bez dalšího vztáhnout i na nyní projednávanou věc, Ústavní soud na ně proto pro stručnost v plném rozsahu odkazuje.

Z takto vyložených důvodů odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2161/09-1)